Tak u vážek ve Švýcarsku se schyluje k boji, co k boji, přímo k válce. Tak honem jdeme na pokračování příběhu Vámové
Boj
Oskar pokračuje své vyprávění,
„dřeli jsme tvrdě s celou armádou modrých vážek. Poctivě a pilně jsme plnili úkoly, které nám zadávali naši velitelé. Byli tvrdí, ale nejenom k nám, ale i k sobě. Boj se blížil a u jezera začala panovat nervozita. Bylo to logické, protože každý z nás věděl, že on nebo jeho soused tuto bitvu nepřežije. Bude hodně mrtvých po tomto boji, ale modrým vážkám nic jiného nezbývalo, bojovali za svá území a práva.
Jenom já stále nevěděl. Nevěděl jsem, proč mám bojovat. Nebál jsem se. Vůbec jsem neměl strach, ani ze smrti ne, ale nebyl to můj boj. Byl to boj modrých vážek za svobodu.
Až pozdě v noci, nemohl jsem usnout. Nikdo totiž nemohl usnout, to je jasné. A já v tento moment si uvědomil, že oni jsou moje rodina. Oni mně zachránili život a přijali za svého, když mě můj vlastní rod vyhnal. A to není jenom ohraná fráze. Já to ten den opravdu cítil. Teprve tuto noc před bojem, ten okamžik v noci se ze mě stal Vámský bojovník, celou svou duší i tělem. Potom jsem teprve usnul.
Hned ráno jsme všichni zaujali své bojové pozice. Nevím přesně jak je početná Vámská armáda, ale tenkrát u Bodamského jezera byly miliony vážek. Miliony bojovníků odhodlaných položit život v boji za svobodu.
My přistěhovalci jsme byli přiděleni na východní část bojového šiku. To znamenalo přímý střet se sršni a taky nám bylo jasné, že procento na přežití se rovnalo zázraku. Byla to krvavá bitva. Nikdy v životě jsem krvavější bitvu neviděl. Tisíce vážek a sršňů leželo na zemi, buď byli mrtví, nebo zranění. Taky jsem byl zraněný a měl štěstí, přežil jsem. Z dvou set padesáti členů naší přistěhovalecké armády nás přežilo jenom pět. Když jsme se po dlouhé době sešli v naší osadě, byl to žalostný pohled. S pláčem jsme vzpomínali na naše kamarády. Každý jsme byli odjinud, z jiného kouta světa. Proto také naše večery byly pestré zábavné a tuze srandovní. Dozvídali jsme se postupně jeden od druhého o jiných krajích, městech, vesnicích, horách či pustinách a pralesech. A teď bylo všechno pryč. Byli jsme rozhodnuti odejít, ale nikdo z nás neměl kam jít. Všichni moji kamarádi na tom byli podobně. Najednou jsme se tady už necítili jako doma, ale spíš jak někde na návštěvě, tak strašně nám chyběli naši kamarádi, kteří tuto válku nepřežili.
Pomalu se situace u Bodamského jezera stabilizovala. Zase se všechno vracelo do normálu. Modré vážky mají mezi sebou dívky, které se naučily lidské řeči a rozumí také jejich písmu. Nevím, jak to dokážou, ale je to tak. Tak oni přinesli zvěst, o které psaly švýcarské noviny.
U Bodamského jezera byla narušena symbióza soužití dvou druhů. Vážek a sršňů. Došlo k nesmyslnému boji těchto druhů. Poprvé v přírodě byla zaznamenána válka. Cílená válka. Nikdo netuší, jak k tomu mohlo dojít, ale je to těžký úkol pro vědce na celém světě. Představa, že by se hněv jakéhokoliv živočišného druhu obrátil proti lidstvu je silně zneklidňující a varovná. Celé břehy byly pokryty mrtvými těly obou druhů. Proto se švýcarská vláda rozhodla svolat vědecké sympozium na příští týden, účast všech odborníku z celého světa byla přislíbena.
To byl taky jeden z důvodů, proč Velký Váma chtěl situaci urychleně vrátit do starých zajetých kolejí. Nechtěl, aby se jeho císařství stalo objektem pozorování. Nechtěl, aby tady slídili vědci z celého světa. Přál si, aby nastal co nejrychleji pokoj a mír u Bodamského jezera.
Večer jsme trávili jako vždy. Sedli jsme si dokola, zavolali světlušky a ty nám krásně tančily a dělaly nádherně se pohybující světýlka. Měly jsme je místo ohníčku. Dělaly to rády, bavilo je nás poslouchat, jak si zpíváme a občas se i přidaly. Tak jako vždy i dnes jsme zahájili náš sedánek následující písničkou.
My krásní a statní přistěhovalci,
Každá vážka křičí, chci tě, chci tě,
Přišli jsme sem lesem i po silnici,
A máme se jak prasata v žitě.
My jsme jedna rodina,
Zpíváme a tancujeme,
A je nám tu tuze príma,
Skvěle si tu žijeme.
Náš zpěv se rozléhal po celém kraji okolo Bodamského jezera. Bývalo tu tuze veselo. Modré vážky nám dělaly početné obecenstvo a většinou zpívaly a tančily s námi. Jenže dnes? Je to smutná píseň. Zpívá nás pouze pět, co jsme přežili. Náš zpěv teď není slyšet ani na kraj lesa. Natož ke břehům jezera. V tom slyšíme potlesk za zády. Otočíme se a vykulíme všichni oči. Padáme na kolena, mlčíme a čekáme, co bude následovat“.
Smutný příběh vyprávěl Oskar. Všichni jsme byli zticha a nevěděli co mu na to říci. Ale stejně, co to mohli spatřit za zády teď večer? Uvidíme zase příště. Tak nashle zase U hrochů.