OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Slečno! Prosím, vraťte tam ten obrázek ještě.“ Byl to profesor a děkan fakulty. Jeho klimbající oči doslova zazářily nadšením.

„Jo! Jo! To není možný. To jste opravdu vyfotila tady? Vždyť to je zázrak.“ Vyskočil ze židle a přistoupil ke stěně, kde byla zobrazena fotka velkého buku a na jeho kmeni zvláštní houba.

„Studenti!“ S dětinským nadšením pokračoval profesor, nevnímaje okolí. „Víte co před sebou máte za vzácnost? Jenom málo lidem se podařilo spatřit tuto houbu v České republice. Je to šin…“

Už svoji myšlenku nedopověděl, protože studentka Tereza Dálková vykřikla na celou místnost.

„Šindelovník severský. Climacodon septentrionalis.“ Po chvilce si uvědomila svoji nezdvořilost, tím, že přerušila řeč největší kapacitě na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. „Moc se omlouvám, pane profesore. Promiňte, že jsem vám takhle vtrhla do vašeho vyprávění.“

Nastalo hrobové ticho, které s úsměvem přerušil děkan fakulty.

“To je v pořádku studentko. Vidím, že vás váš objev dostal do transu stejně jako mě. Pokračujte, prosím sama.“

„Tato houba je velmi vzácná. Je to vlastně parazit, který napadá listnaté stromy a způsobuje jim takzvanou bílou hnilobu. Na severu Evropy a USA se vyskytuje hojněji a především lesníci ji nemají moc v lásce. Paradoxem je, že právě na severu je tato houba chráněná, kdežto u nás ne. Možná je to proto, že se vyskytuje tak vzácně a je u nás jenom pár jedinců, kteří měli tu čest ji spatřit. Je nejedlá.“ Tereza se odmlčela a ukončila tím své povídání o této vzácnosti, na kterou se všichni právě dívali. Byla pyšná a rozhlížela se všude kolem.

„Mohu, studentko, doplnit váš výklad?“

„Jistě pane profesore,“ s pyšným tónem v hlase odpověděla svému vzoru Tereza Dálková.

„Studenti. Jen jednou jedinkrát ve svém životě jsem spatřil tuto houbu. Bylo to v Norsku, když jsem tam byl před deseti lety na půlroční stáži. Jeden kolega mě zavedl na místo, které už samo o sobě bylo odlišné. Mezi samými zakrslými borovicemi byl břízový háj. No a na jedné z těch bříz byla tato rarita v plné kráse. Musím uznat, že tento váš nález, milá studentko, je mnohem nádhernější a mohutnější. Už se nemůžu dočkat, až nás tam zavedete. Ještě jedna poznámka. Řekla jste, že je nejedlá. Není to tak úplně pravda. Je fakt, že bychom si na ní v tomto stavu opravdu nepochutnali, ale v Japonsku vědí, jak na to. Nakládají ji do speciálního nálevu a nechají ji dva roky odležet. Potom ji zpracovávají obvyklým způsobem jako ostatní houby. Prý je to jedna z největších japonských specialit. A ještě na závěr. Podle posledních mých informací se Japonci z Univerzity Shizuoka pustili do průzkumu této houby a objevili v ní chemické substance, které mají léčebné účinky, ale tato informace je opravdu již bez záruky. A teď honem, jdeme se na tu nádheru podívat.“

Zástup studentů včetně jejich učitelů následoval Terezu na ono místo. Zastavila v bukovém háji těsně před Šindelovníkem. Udělali místo profesoru, aby mohl přistoupit blíže. Doslova se tetelil štěstím při pohledu na tu krásu.

„Milý studenti, srdce mi plesá blahem a spokojeností. Nevěřil bych, že mě to v životě ještě jednou potká a na vlastní oči spatřím Šindelovník severský. Jedním slovem je báječný. Klasifikovaný zápočet je váš, slečno studentko.“ Chvilku nad něčím bloumal a poté konstatoval.

„Jen je mi divné, jak je možné, že toto místo tady pod tím stromem je tak zválené. Jakoby se tudy prohnalo stádo divoké zvěře. Vážně je to dost podivné. V Norsku byl břízový háj bez jakéhokoliv narušení. My Češi musíme být zkrátka ve všem odlišní,“ zakončil svůj proslov.

Pohledy Terezy Dálkové a Milana Zavřela se po této poznámce setkaly a vyloudily široký úsměv na tvářích oběma z nich.

Co nového u hrochů

21. 6. 2021

Ocenění

21. 5. 2021

Přiznání

11. 1. 2021

Zážitek na věky

11. 10. 2020

Houba

14. 9. 2020

Adaptační kurz

archív

foto_hroši

11
Pixmac000075844963.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí