Tak jak asi dopadnou. Honem čtěte. Pokračování příběhu Hlasování je tady,
Vyšetření
Kráčíme ulicí jak pistolníci z divokého západu, pěkně vedle sebe a také odhodláni ke všemu.
Mezitím v nemocnici vyšetřoval doktor Bezecný Tomíka. Nejprve prohlíží hlavu. Stále mu bylo divné to jeho rychlé a záhadné uzdravení.
„Kluku, nenosil jsi někdy paruku?“ Ptá se celý rozčílený Tomíka.
„Ne, nikdy pane doktore. Nevíte, proč bych jí nosil?“ Odpoví trochu přidrzle Tomík.
„No to nevím, ale tady pod těma tvými vlasy máš takovou divnou srst, hrubou s podivnými chloupky,“ už pokračuje spíše jenom pro sebe, než aby reagoval na Tomíkovo drzou odpověď. Byl zcela zahlouben bádáním Tomíkovy hlavy.
„Sestro, podejte mi skalpel, musím si tady vyříznout kousek jako vzorek a poslat ho do laboratoře, vůbec se mi to totiž nezdá. To opravdu vypadá jako nějaká rohovitá a velice tvrdá kůže, řekl bych, že to je kůže hrocha nebo slona. Že by ta Andula měla pravdu a tenhle kluk se fakticky dokázal změnit ve zvíře. To by byl objev. To by bylo slávy. Já tomu nemohu vůbec uvěřit, ale vše tomu nasvědčuje. To já ten vzorek do té laborky ani dávat nebudu a pěkně si to prověřím sám. To tak, aby nějaký chamtivec z laboratoře mi ukradl všechnu slávu. Znám je dobře ty laboranty. Teď si vzpomínám. Ten jeho otec, vždyť on taky vypadá jako nějaké zvíře. Sestro, sestro, honem ten skalpel.“ Poslední větu už doslova křičel. Avšak jak si ty své myšlenky povídal nahlas, tak všechno slyšel také Tomík.
Rychle si stačil uvědomit, že je zle.
„Mohlo by se všechno vyzradit. No to by byl malér. Vždyť by nás všechny vystavovali jak nějaké opice nebo co. Naše volnost by byla fuč. Co já udělám. Rychle, pomoc, potřebuju něco udělat,“ přemýšlel Tomík potichu a z té bezradnosti a bezvýchodné situace mu začaly z očí kanout slzy jako hrachy.
„Ale chlapče, chlapče, takový hrdina jsi byl a teď najednou tady bulíš jako malý capart. Neboj, vždyť to nic není, ani se nenaděješ a budeš to mít za sebou. Takový těžký úraz jsi vydržel a teď budeš brečet nad malinkým píchnutím.“ Pokračuje v chlácholení doktor. Pod vidinou té velké slávy dokázal ze sebe vyloudit takové citlivé zvuky, že i sestra na něj koukala s otevřenou pusou a nebyla schopná slova.
Naklání se nad Tomíka, v ruce skalpel a v tom,
„nééééé, néééééé,“ zařval, seč měl síly Tomík. S milým doktorem to tak leknutím škublo, až mu vypadl skalpel z ruky. Začal ho rychle hledat na podlaze, když v tom, říz a on vidí, jak se mu začala z prstu pravé ruky řinout krev,
„parchante jeden, co mi tady řveš jako pominutý. Nikdo ti nic nedělá. Nejraději bych ti jednu vlepil, to bys koukal. Sestro, dejte mu prášky na uklidnění, vzorek vezmu až večer, to už bude z těch prášků trochu otupělí. A rychle mi zavažte ten prst, honem nebo vás odtud vyženu ženská jedna líná.“ Začal křičet naštvaný a pořezaný doktor.
„Tak teď už tě poznávám hulváte jeden, už jsem se lekla, že jsi se změnil, ale to bych se asi musela zbláznit jako Anička, ale tu radost ti já teda neudělám,“ pomyslí si sestra pro sebe a jde ošetřovat ránu doktorovi.
Poté vezme Tomíka za ruku a odchází s ním zpátky na pokoj.
Když jsme přišli do nemocnice tak jdeme nejprve navštívit Tomíka. Ležel na posteli, vedle něj sestra, protože nařízení doktora Bezecného stále trvalo.
Nehnout se od Tomíka ani na krok!
Byl očividně v dobré náladě i kondici a zcela zdráv, to bylo vidět na první pohled. Hned jak nás viděl tak spustil co se dělo a vše nám hned řekl. Také kromě příhody z dnešního odpoledne v doktorově ordinaci nám pověděl, co se stalo na tom záchodě se sestrou Aničkou.
„Povídám vám. Nevím jak je to možné, ale když jsem přišel na záchod, najednou došlo k přeměně na hrocha. Tak mě to vylekalo, že jsem strašně zařval jako hroch, no a to zase k smrti vyděsilo Aničku. Je mi jí tak strašně líto. Kromě Aničky mě nikdo jako hrocha neviděl. Taky jsem tam tím mým hroším tělem úplně rozbil celý záchod, ale to už jste viděli i vy. Mám tady z toho po celém těle strašné modřiny. Dalo mi velkou práci je před všetečným doktorem utajit. Podívejte!“
A ukazuje nám svoje tělo. Skutečně, samá modřina. Byli jsme všichni v rozpacích. Nevěděli jsme najednou, co máme dělat. Hrozí velké nebezpečí z prozrazení naší bandy.
A je to tu zas. Další malér jako hrom. Nestačí jenom průšvih s Aničkou. Jak tohle dopadne. Tak již brzy tady u Hrochů. Čaues.