Dnes je škaredé počasí, tak myslím, že nastal čas vám vše dovyprávět. Dejte si čajík, limošku nebo vy starší třeba kávičku nebo dobré vínko a šupky dupky ke hrochům. Máme tu pro vás vyvrcholení sázky a pokračování příběhu Tenisový mač začal.
Souznění
Maruška předstoupila před družstvo Terky a důrazně, podotýkám, velmi důrazně jim naznačila, že jestli ještě jednou budou tleskat při nepovedených míčcích soupeře nebo jestli se z toho budou radovat tak zápas skončí a budou vyhlášeni za poražené.
Čubrněla jsem na Marušku s otevřenou pusou, protože ještě před pár týdny nevěděla co to tenis je a nyní se chová jako nějaký profík.
„Kde se tohle mohla naučit, to žasnu,“ povídám Tomíkovi.
„Ani se neptej, to je dlouhá historka“, povídá nervózní Tomík.
„Když všichni chodili trénovat tak mamka chodila do knihovny a studovala tam všechno o tenise. Taky tam koukala na tenisové turnaje v počítači. To netušíš, co všechno se o této hře dozvěděla. Myslím si, že nezůstane jenom u teorie a taky si to půjde zkusit, až tahle napjatá atmosféra kolem zápasu skončí“, dokončil Tomík myšlenku.
To už byl zápas v plném proudu, táta vedl 3:2 a právě se mu povedlo prolomit Terky podání. To znamená, že byl na nejlepší cestě k vítězství v prvním setu. Krásným lobem ukončil další hru a ujal se vedení 4:2.
S každým vítězným míčkem jsme řvali, co nám hrdla stačila. Lojzička se ke mně naklonila a povídá,
„holka ten Jarda to je elegán, a jak mu to dneska sluší. Já být lidskou holkou tak se mu vrhnu kolem krku a nepustím se ho ani za nic“.
„No Lojzičko,“ povídám překvapeně,
„to bych do tebe nikdy neřekla“,
„no co vždyť jsem taky jenom ženská“, okamžitě odpoví a ani trochu se nezačervená studem.
„Konec prvního setu. Jarda vítězí 6:3,“ hlásí ze schůdků Maruška.
O pauze bylo vidět na Tereze, že je celá ztrápená a mrzutá. Zato táta zářil až moc. Poznala jsem na něm, že už se cítí jako vítěz. Celé Terky družstvo okamžitě letělo k ní a povzbuzovali ji ze všech sil.
Když oba nastupovali k druhému setu, cítila jsem z Terezy strašné odhodlání. Vypadala spíš jako vítězka než poražená z prvního setu. Bylo na ní vidět, co udělá s člověkem přátelství a láska kamarádů. Byla přesvědčená, že vyhraje.
Taky, že jo. Během chvilky už vede 3:0 a táta nemá proti ní žádnou zbraň. Létá po kurtu jako by měla pírka. Odvrací i ty nejtvrdší prdy úžasnou rychlostí a tvrdostí. Vypadá jak baletka a jako by tam ani nebyl pro žádný její soupeř. Po krásném prohození po pravé straně hřiště jsem dokonce omylem zatleskala i jí, protože to bylo tuze fantastické.
„Klárko, Klárko co děláš. Nezbláznila ses. Vždyť to byl míček pro Terezu,“ křičí jako jeden na mě celé naše družstvo.
„Já vím, ale když to byl tak nádherný míček, musela jsem to ocenit,“ odpovídám provinile.
„To jsem zvědav, jak budeš po tom týden vařit, až to projedeme, ty nádhernej míčku“ vztekle na mě syknul Culík.
Zato Maruška se přestala úplně soustředit na hru a odměnila mě krásným úsměvem a zvednutým palcem ruky.
To však už končil druhý set, ve kterém Terka vyřachala tátu 6:1 a zdálo se, že ho má na lopatě a je rozhodnuto. Nevěděli jsme, jak ho máme povzbudit. Potřebovali bychom nějakou kouzelnou formulku. Vypadal zdrceně a odevzdaně. Stačila jsem mu pouze říci,
„bojuj, taťko, bojuj, není nic ztraceno, a když to nevyjde tak se taky nic nestane, holt se naučíme lépe vařit“.
Usmál se na mě a šel na věc. Lojzička se ke mně naklonila a povídá,
„skvělý, Klárko, skvělý, to se ti povedlo, to určitě zabere“.
Na druhé lavičce zase pro změnu šeptá Leo Jožinovi,
„hochu já jsem se zamiloval,“
„ty taky? Já jsem se taky zamiloval,“ okamžitě odpoví Leo.
A oba pak najednou vykřiknou,
„do Terezy“, ale to už je okřikuje Maruška, ať neruší hráče při hře a jdou se dohadovat někam jinam.
Drama vrcholí. Stav je 5:4 pro Jardu, ale podává Tereza a vede 40:15. V tom Jarda zakřičí,
„out, mimo,“ a ukazuje na místo otisku míčku.
Maruška slézá ze schůdků a jde se podívat. Najednou vylétá Leo a zamává tak šikovně křídly, že stopu po míčku úplně smaže.
„No Leo“, zakřičí Maruška,
„to jsi přehnal, upaluj na lavičku za ostatními nebo tě přetrhnu vejpůl, opeřenče jeden sakramentský“.
V tom se z druhé strany ozve Tereza,
„Maruš, nech to, byl to out, důvěřuju Jardovi, určitě by nelhal“,
A následoval nekonečný potlesk a vypadalo to jako by už zápas skončil. Ale pravda to nebyla. Třetí set byl 6:6 a oba nastupovali k poslední hře, takzvanému „tiebrake“. Na podání šla Tereza. V tom se to stalo. Oba zakřičeli téměř současně jako jeden,
„dost, končím, dál nehraju, vzdávám to,“ a šli si podat ruce doprostřed hřiště.
Všichni z toho byli vykulený. Jenom Maruška k nim přilítla a začala je oba objímat. Ale to už byli uprostřed úplně všichni a náramně se objímali a bylo jim jasné, že tohle objetí je nad všechny výhry a znamená pro ně strašně moc. Do toho všeho Maruška začala zpívat
Jste úžasná banda,
I přes všechny maléry,
Čubrněl i Kodeš Honza,
Na tenisové údery.
Hip, hip hurá,
Tenis je hra skvělá.
Pak přišel Jan Kodeš. Oběma aktérům podal ruce a řekl,
„skvělá hra, dost dobrá,“ pak se ještě otočil na Marušku a povídá,
„jestli chcete být profesionální rozhodčí, tak mi řekněte, vše zařídím, takový cit pro tenis jsem už dlouho neviděl,“ a odešel.
Byli jsme všichni moc šťastní a do toho Maruška povídá,
„jo a nemyslete si milánkové, že sázka neplatí, jeden týden vaří jedno družstvo druhému a druhý naopak a pro rozhodčí budete vařit týdny oba, cha, cha, cha, cha…
Tak zápas skončil. Všichni byli nakonec rádi, že se zápas nedohrál a vítěz? No přece Maruška. Myslím, že si to moc zasloužila, nemyslíte? Tak zas někdy zase U hrochů. Čus.