Ahoj všem od hrochů,
Vzhledem k tomu, že se nikdo do této doby neozval s odpovědí, kdo může být ta záhadná návštěva u hrochů, tak jsme se rozhodli, že vám dáme ještě čas. Přece to není tak složitý, a jak už jsme se zmínili minule, pro pozorného čtenáře by to neměl být problém. Pište a žádný ostych, odměna vás nemine.
Mezitím Jarda s Klárkou odcestovali na pár dní na Šumavu a jak jinak, dobrodružství na sebe nenechalo dlouho čekat.
Setkání
Milujeme s Klárkou šumavskou přírodu. Jsou tam ještě místa, kde drsná příroda zanechala své otisky. Pravda je jich málo, ale my o nich víme a moc rádi se tam vracíme. Takže i letos, i když se nám od hrochů moc nechtělo, ale doufáme, že s dalším dobrodrůžem počkají na nás a nepůjdou do akce sami, balíme bágly a vyrážíme vlakem za dobrodružstvím do přírody. Máme jenom stan a jen tak couráme Šumavou. Vystupujeme ve Vimperku a pokračujeme autobusem dál až na Horskou Kvildu. Hned jak vystoupíme z autobusu tak se před námi objeví fantastický obraz, který namalovala sama příroda,
„tak tohle by nenamaloval žádný náš ani světový malíř,“ nechávám mé myšlenky volně plynout z úst. Klárku to taky vzalo, protože kouká ani nedutá a pořád sebou šije.
„No tak si to zas tak neber, je to sice hezké, ale nemusíš kvůli tomu tak trojčit“, povídám s lehkým úsměvem.
„Ale mám v botě nějaký šutr nebo co a děsně mě to tlačí, a co jsi vlastně říkal o krajině? Jakou krajinu máš na mysli? Myslíš tyhle lesy? Anebo snad máš na mysli támhlety lesy? Vždyť já nic jiného nevidím.“ Odpoví a už si sedá na cestu, aby si vyndala z boty kamen.
„Tak to nechápu, místo toho aby se zhluboka nadýchla a nasála tu atmosféru tak ji zajímá nějaký šutr v botě, tak nevím, jak ten náš výlet dopadne“.
Na Zlaté Studni, to je místo nedaleko Horské Kvildy je naše první zastávka. Sedáme si na připravené lavičky a vyndáváme svačinu. Zatímco baštíme a jen tak klábosíme o ničem, no spíše o našich kámoších hroších, přisedá si k nám nějaký děda a povídá,
„tak co mládeži, jak se vám líbí tady na Šumavě?“
Polichocen, že mě nazval mládežníkem, odpovídám také trochu v nadsázce,
„ale líbí, líbí, jakpak by ne, dědouši sportovče.“
Vzal to s úsměvem a spíše se zdálo, že se mu to líbilo. V duchu jsem si říkal,
„aby tak byl kouzelný, to by nám ještě scházelo, stačí ty hroši, už takhle nevím, zda nežiju dva životy“,
Ale nebyl, očividně nebyl. Vytáhl batoh plný jídla a začal nám dělat velké chutě. A jak tak přemýšlím, on najednou spustí.
„Vím, teď si myslíte, kdyby se tak ten dědek s námi o ten gábl rozdělil, to by bylo něco, ale vidím, že máte taky dobrou baštu, tak to tady můžeme dát dohromady, poobědvat společně a pěkně poklábosit. To víte, Pražáky tady nikdo nemá rád, ale vy dva jste mi tak nějak padli do oka a ani mě neva, že pocházíte z té naší stověžaté matičky“
Okamžitě jsme souhlasili s jeho nabídkou společného oběda a to nejen proto, že ta jeho sváča byla mnohem větší, pestřejší a svěžejší, ale spíše, že na nás udělal opravdový dojem a bylo vidět, že sem na Šumavu tak nějak patří, vypadal jako by byl součástí té přírody.
Byl to moc příjemný oběd, Klárka se mu svěřila s hrochy a představte si, že to byl snad první člověk, který nám to věřil. Vyprávěli jsme mu naše příběhy a on je hltal a byl zvídavý a strašně se těšil na návštěvu k nim, byl úplně jistý, že i k němu promluví. Potom najednou ztichnul, a počasí jako by ztichlo s ním. Zatáhlo se, ale vítr úplně ustal a bylo takové ticho, jaké tady na Šumavě nepamatuji, ptáci nevydali ze sebe ani hlásku, zdálo se nám, že se zastavil čas. Za této nálady tento roztomilí děda začal vyprávět dávný příběh.
Kdo je ten záhadný děda? A co bude vyprávět? Tak to zas brzy tady U hrochů.
Jo a sledujete počítadlo našich stránek? Blíží se ohromná oslava první 1000, bude to bomba a žúžo, slibuji záběry z oslav.