Ahoj kamarádi hroší bandy,

Ruth pokračuje ve svém příběhu. Tak honem do čtení.

Setkání

V té době už jsem byla mladá dáma a bylo jenom otázkou času, kdy naše kamarádství s Valerijem přeroste v lásku. Stalo se a zakrátko nato se nám narodila dcerka. Oksana! Byl to můj nejkrásnější den v mém životě."

Jak toto Ruth dořekla, všichni v kupé upřeli svoje oči na mladou paní, která vedle ní seděla. Oksana si všimla všech těch očí kolem a líčka jí studem celá zčervenala. Nevěděla, co má v té chvíli dělat. Vysvobozením pro ni byl přílet ptačí pětky. Začali křídly narážet do okna vlaku a domáhali se jeho otevření.

„No to je dost. Už jsem měla strach, že jste zůstali v Praze na peróně.“ Prohlásila Klárka a vyskočila jim honem otevřít okno.

Všichni nalítli dovnitř a usadili se na stolek v kupé. Jenom Hezoun chyběl.

„Kde jste ho nechali?“ Zeptal se Jarda úplně v klidu. Vůbec si neuvědomil, že by povídáním s ptáky mohl neznalé lidi vyplašit. Ale ruská rodina se jenom pousmála a bez jakékoliv poznámky si prohlížela čtyři neposedné opeřence.

„Maminko, ty jsou ale překrásní,“ konstatoval malý Alexej a nemohl se vynadívat na ptačí pětku. V tom vlítnul do kupé celý uřícený Hezoun. Pírka měl od větru pěkně rozcuchaný, takže se mu ostatní ptáci začali pošklebovat.

„Jéjda, podívejte! To snad není možný. Vždyť je to …“ Nestačila dokončit svůj údiv Oksana, protože milý Hezoun při pohledu na tři nové spolucestující se skácel k zemi, jak podťatý. Všichni začali jančit a zmatkovat. Tereza křičela, jak ztřeštěná „nesahejte na něj. Jenom s ním proboha nehýbejte, nebo mu něco zlomíme. Žije? Dýchá? Tak už něco dělejte, sakra.“

První, kdo se vzpamatoval, byla Oksana. Uchopila velmi opatrně Hezouna do dlaní a začala na něj zlehounka dýchat, tak aby ho zahřála. Nikdo ani nedutal. Všichni vypadali, jak kamenné sochy. Po chvíli, která trvala jako věčnost se Hezoun v dlaních Oksany nadechnul a vykulil na ni svá očka. V kupé byla slyšet rána, jak všem padl kámen ze srdce. Hezoun se začal v dlaních Oksany tetelit a byl nadmíru spokojený.

„Takový druh ptáků žil u nás na statku na Sibiři. Byli strašně milí a přívětiví. Létali nám až do kuchyně a zobali nám pirohy přímo z pekáče. Někdy byly ještě horké a my měli strach, aby se jim z nich neudělalo špatně. Vždycky jsme je odháněli koštětem a oni se na nás čepýřili, přesně jak tady ten ptáček.“ Povídala všem Oksana a při její řeči hladila velmi opatrně Hezouna po peroutkách. Ten jen slastně oddychoval a kýval hlavou, jako by věděl o čem Oksana povídala.

„Vždyť to je přeci to o čem mi Hezoun před nedávnem povídal. O Sibiři. Statku. To snad není možný. Já se z toho pominu. Taková náhoda. Tak to je to, místo odkud pochází.“ Vyhrkla ze sebe Tereza, aniž by si uvědomila, co právě řekla. Samozřejmě to nezůstalo dlouho bez odezvy.

Tereza se neudržela a vyhrkla. Je jasné, že musela. No, řekněte, kdo by to vydržel bez komentáře? Dobře ještě měla v paměti Hezounovo vyprávění.

Tak se těšte s námi, jak vše bude pokračovat. Již brzy.

Ahoooooooooooooooooj!

Co nového u hrochů

21. 6. 2021

Ocenění

21. 5. 2021

Přiznání

11. 1. 2021

Zážitek na věky

11. 10. 2020

Houba

14. 9. 2020

Adaptační kurz

archív

foto_hroši

11
Pixmac000056556183.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí