Dobrý den, bohužel vánoce jsou za námi a začal všední život.
Co říkáte! VŠEDNÍ? To byste, ale nemohli být tady U hrochů. Neuteklo ani pár dní a už je tu další příběh. Tak šup šup, jdeme na to,
První pracovní den
„Proč ještě nejsou vánoce. Já nechci vstávat. Zavři pusu ty jeden budíku škeredej, velikej a hlavně hlučnej.“ Pak následovala rána polštářem po budíku na poličce a budík samozřejmě udělal bác. Vypadal k světu, jenom přestal zvonit, což byl úmysl této dobře mířené rány.
„Sakra, vždyť on ani netiká. To jsem tomu teda dala. Pod stromečkem jsem z něj měla takovou ohromnou radost a teď je napadrť. Neměl mě budit v takovém rozpoložení, ale je mi to moc líto. Je to dárek od Jardy. Je krásný, celý ve tvaru vyplázlého jazyka od Rolling Stones. Když jsem ho pod stromečkem našla, tak jsem si tu kapelu musela hned pustit a zavzpomínat na mé rocková studijní léta.“
Je právě 2. ledna 2014 a Tereza vstává do práce. Je jasné, že je rozmrzelá, kdo by nebyl po tak krásných prázdninách. Zatím to odnesl pouze budík, ale podle nálady, kterou má tak to brzy odnese asi někdo další.
„Bléééé,“ zakřičí a vyplázne jazyk na svoji milovanou kočičku Lízu, která se právě otřela o její nohy.
„Vezmi si něco v lednici k snídani, ty chlupatá nádhero,“ štěkne na Lízu.
„Já jsem ale fakt pěkně hnusná dneska, pojď sem, ty moje frajerko jedna,“ uvědomí si vzápětí svoje chování a nalévá kočičce čerstvé mlíčko.
Po snídani je už celkem v pohodě a vyráží na svůj první pracovní den v tomto roce. Vidí, jak právě přijíždí tramvaj. Rozběhne se a upaluje co má síly. Doběhne na zastávku úplně grogy a těsně před ní se zavřou dveře a tramvaj mizí v dáli. Ještě si všimne řidiče, jak jí škodolibě zamává a chechtá se u toho na celé kolo jak pomatený.
„Drž, se Terko, drž se, to jsou ale dneska lidi,“ říká si úplně potichu pro sebe, ale začíná u toho tak nějak podivně rudnout a nadouvat se, když v tom vykřikne co má síly,
„do háje, do háje, co si vůbec o sobě myslíš, ty jeden frajere libovej, nevymáchanej, stvůro jedna tramvajácká. Kde tě učili slušnému chování. Počkej, až tě potkám, já ti tak zmaluju ten tvůj ciferník, že tě ho budou napravovat nejlepší chirurgové v zemi.“
Na nástupišti tramvaje všichni lidi odstoupili od Terezy a krčili se úplně na samém konci. Vypadalo to jako by měla nějakou velice nakažlivou chorobu. Stála tam úplně sama uprostřed nástupiště a na začátku a na konci se tlačil dav lidí.
„Co je to dneska za lidi? To za našich časů,“ a následoval hluboký povzdech. Byla to starší paní, která jediná se asi Terezy nebála a přistoupila k ní.
„Moc se omlouvám, promiňte mi to prosím,“ prohodila úplně rudá Tereza, když zjistila, že tu není sama.
Další cesta do práce už proběhla v úplném klidu a Tereza již v dobré náladě po tomto jejím novoroční extempore vstupuje do redakce časopisu Zvíře, jejího zaměstnání. U ranní kávy s kolegy začíná debata o vánočních zážitcích.
„Škoda, že jim nemůžu povědět ten nádherný příběh od Vlašského rybníka, který jsem prožila s naší hroší bandou. To by teprve čubrněli,“ pomyslí si smutně Tereza a usedá ke svému počítači a začíná pracovat.
V tom řinčí telefon,
„redakce časopisu Zvíře, dobrý den, jak vám mohu pomoci,“ představí se zdvořile Terka do telefonu a na druhé straně se ozve,
„dobrý den, tady barrandovské televizní studio. Slečno, chtěli bychom si ve vašem časopise…
Tak zas brzy příště tady U hrochů to dá rozum kde jinde. Těšte se. Myslím, že se to U hrochů zase pěkně rozjíždí.