Tak doufám, že jste si prožili májovou atmosféru pěkně v klidu. Taky věřím, že trochu poezie od hrochů k tomuto svátku přispělo k rozveselení a pozvednutí nálady. Teď však už vážně. Klárka má problém ve škole tak honem jdeme na to.
Problém ve škole
Ve škole je napjatá atmosféra. Tuze napjatá. Jestli se to bude opakovat i nadále tak paní učitelka zavolá policii a bude velké vyšetřování.
„A zrovna teď si musí táta odjet na služební cestu,“ povídám si pro sebe cestou ze školy.
„Kdyby, alespoň Terka byla doma, ale ta musela odjet za nějakou přihlouplou reportáží. To je k vzteku, určitě by si věděli rady co s tím.“
Sousedce, u které vždycky bydlím, když je táta pryč, to nemá vůbec cenu vysvětlovat. Je sice moc hodná a mám ji ráda, ale stejně by s tím chtěla počkat na tátu. Jediná věc jak to začít rázně řešit je, povědět to našim kamarádům od hrochů. S touto spásnou myšlenkou již veselá utíkám nejkratší cestou do mého přechodného bydliště. Marta, to je naše sousedka, na mě vychrlí,
„co se děje prosím tě? Jsi uřícená jako kdyby tě honil nějaký pes. Můžeš mi říci, co se stalo? Něco ve škole, honil tě někdo nebo chtěl ti někdo ublížit?“ V jejím hlase jsem poznala veliký strach, proto povídám,
„ale kdež, neměj strach, prostě se mi po tobě zastesklo a tak za tebou utíkám, co mi nohy stačí, abych tě pozdravila, objala a řekla ti, jak tě mám moc ráda“, trochu jsem použila malou lest.
„Pojď sem, ty moje malá holčičko, taky tě mám moc ráda“ a objala mě tak něžně silně až jsem se studem začervenala. Taky jsem si všimla jejích lesklých očí.
„No nic, malá lest je někdy tuze užitečná, když je použita pro dobrou věc“ říkám si trochu omluvně pro sebe a utíkám do pokojíku, otvírám okno a vyhlížím někoho od ptačí letky, vždycky je někdo poblíž.
Nečekám dlouho a už vidím Hezouna, jak si to míří na parapet.
„Hezoune, tudy ne, to je zavřené okno“ křičím, co mám hlasivky, bohužel pozdě. Napálil to do zavřené části okna. Marta dneska myla okna a on to nějak nestihl zaregistrovat. Měl pěkně natlučený zobák, ale mohlo to dopadnout hůře. Stačil se ještě udržet na poslední chvíli za drápky parapetu a to už jsem ho stačila drapnout. V tom vchází Marta, celá vyděšená,
„co se tu děje? Co je dneska s tebou? Proč tak křičíš? Jaký Hezoun?“ Spustila na mě celá vyděšená.
Mezitím jsme Hezouna ještě stačila strčit pod peřinu a držet ho tam, aby se neprozradil.
„Ale jenom se učím divadelní hru do školy a Hezoun je jeden kluk, kterého mám varovat, neměj strach,“ již podruhé jí dneska zalžu. Teď to ovšem bylo moc nutné, neboť by byl Hezoun prozrazen a to si nedovedu představit ten poprask a kázání, že mám nějakého ptáka v pokoji.
„No dobrá, tak se pojď najíst, připravila jsem ti jídlo, máš ho na stole“, pověděla už celkem v klidu Marta.
„Uf to bylo o fous Hezoune“, povídám, když odešla a vytáhnu dosti přidušeného Hezouna zpod peřiny.
„Tak a teď už máme klid, abych ti mohla vše říci co se děje u nás ve škole“, začínám vše vyprávět již vzkříšenému Hezounovi.
Co se to v té škole vlastně děje se dozvíme zase příště, věřte bude to brzy...