Po tak nádherném ptačím divadle, jsou všichni U hrochů přesvědčeni, že ten konkurz mají Tomík i Klárka v kapse. Tak honem pojďte ke Hrochům, ať se dovíme, jak příběh Divadlo pokračuje,
Přípravy
Čas rychle plynul u hrochů. Všichni byli plně zaměstnáni přípravou na konkurz. Čím víc se blížil termín, tím víc stoupala nervozita. Nejhorší bylo, že se Tomíkovi za celou dobu nepovedlo se přeměnit. Proto ho ani Terka nemohla vzít za tím svým kámošem na nějaký pohovor a Klárka tam bez Tomíka jít nechtěla. Vždycky jen řekla,
„buď oba, nebo nikdo.“
Všechny zkoušky se tedy odehrávaly přímo u hrochů v pavilonu. Klárka jako holka a Tomík coby „malý“ hroch. Nutno říci, že všichni přitom zažili náramnou legraci. Hlavně, když předváděl svoje číslo Tomík,
„ha, vidíš, Klárko toho hrocha? Ten má pupek velký jak nějaký statek. Už se chudák ani nemůže hýbat. Schválně, jestli vůbec ještě žije. Strčím mu tento klacík do … jeho nosíku, pak ho poškrábu na pupíku a uvidíme, co to s ním udělá,“ a směje se u toho jak pominutý. Pak vezme klacek a zarazí ho Slávkovi přímo do nosní dírky. Ten pšíkne tak silně, že pokropí všechny návštěvníky pavilonu. Začne Tomíka honit a řve u toho tak silně, že sem přiláká úplné davy lidí.
Jenom my víme, co na něj křičí a strašně se tomu smějeme,
„ty klacku jeden až tě chytím, já tě snad přerazím.“
Pak už musí zakročit Maruška a vběhne Slávkovi do cesty, jenže on si jí nevšimne a narazí vší silou do ní a ten klacek si do toho jeho „nosíčku“ zarazí ještě hlouběji. Následuje takové pšíknutí, že okolí několika metrů od pavilonu je pod vodou.
To už se válíme smíchem po zemi, nikdo z lidí vůbec netuší, proč se smějeme. V tom přiběhne ošetřovatel hrochů a křičí do telefonu,
„pane doktore, honem přijďte do pavilonu hrochů, Slávek se nám tak silně rozstonal, že pšíká a kašle na všechny kolem. Mám strach, že to bude něco vážného. Vezměte sebou injekci.
To už nás, ale všechny smích přešel, ale nevěnovali jsme tomu žádnou pozornost,
„přece kvůli jednomu pšíknutí mu nebudou dávat hned injekci,“ povídá trochu nervózně Klárka.
Slávek se mezitím zklidnil, ale na Tomíka byl stále pořádně naštvaný. Ten se radši uchýlil do opačného kouta, malinko tušil, že přestřelil. Mezi ním a Slávkem byla radši Maruška, aby přece jenom nedošlo k výprasku Tomíka.
Když už se situace u hrochů začala uklidňovat a všichni jsme čekali na vystoupení Klárky, vidíme, jak přes ohradu letí nějaký šíp nebo co. V tom křičí Jarda,
„Slávku, Slávku, letí injekce, rychle se schovej.“
Než to však dořekl, tak slyšíme ohromné hroší,
„uáááááá,“ a koukáme, jak Slávkovi injekce kouká ze zadku.
„Teď si chvíli schrupne, odpočine si a bude zdravý jako rybička. Přidal jsem mu tam také lék na nachlazení,“ povídá doktor ošetřovateli a oba už bez starostí opouští pavilon.
Všichni se otáčíme na Slávka a je nám ho strašně líto a koukáme, jak se Slávek celý motá, dopadá na jednu pak na druhou nohu a vypadá, jako když tančí. Ještě u toho něco brblá,
„jémine, jémine, odměna vás nemine. Maruško, srdíčko ty jsi tady dvakrát? A která z vás je ta pravá. Já chci jenom svojí Marušku, ne nějakou náhradu. Maruš, jsi ta vpravo nebo vlevo ta pravá. Jé, jé, nevěděl jsem, že máme dva hroší kluky. A jakpak se jmenuješ ty hrošíku? Maruško? Kde jsi ho koupila. A kolik stál? Byl drahý? Ach jo Maruško, takhle utrácet.“
Po této větě se skácel jak podťatý a okamžitě usnul.
Tato příhoda nás donutila zanechat našich příprav na konkurz. Rozhodli jsme se nechat to osudu, a buď to vyjde, nebo ne. Jednoduše jsme dostali strach, že by se mohlo stát ještě něco horšího.
A nastal den „D“. Všichni jsme stáli přede dveřmi č. 65 barrandovských studií, kde bylo napsáno,
„KONKURZ.“
Stáli jsme za těmi dveřmi skoro všichni. Pouze Slávek chyběl. Bohužel u něj nedošlo k přeměně a tak musel zůstat doma. První, kdo se odvážil vejít, byla Maruška. Odhodlaně bere za kliku a otvírá dveře.
To byla švanda, co říkáte? Ještě, že to se Slávkem nedopadlo hůř. Tak se těžte zase někdy tady U hrochů. Ahoooooj.