Zdravím všechny kamarády od hrochů,
Čekání na ostatní v kupé č.56 se protahuje. Tak honem pojďme k nim, jak se příběh vyvíjí.
Nervozita
Zbývalo 10 minut do odjezdu a ostatní kamarádi nikde. Nikdo nechápal, co se mohlo stát. Všichni však tušili, že je zle.
„Kde můžou být? To přeci není možné, že se na to vykašlali. Vždyť se na to těšili stejně jako my.“ Prolomila nebývalé ticho Terka. V jejím hlase nebyly pouze obavy o kamarády, ale byly slyšet též emoce nenaplněného snu. Zkrátka bylo Terce do pláče.
Jarda s Klárkou to nekomentovali a snažili se vyklonit z okna, co jen to šlo.
„Doufám, že je nepotkalo nějaké neštěstí.“ Prohlásil Jarda. Taky dobře věděl, že by to hroši bez vážného důvodu nezabalili.
„Co budeme dělat. Bez nich nemůžeme nikam jet.“ Konstatovala Klárka.
„Podívejte už se ženou! Tamhle vidím Jožina a za ním dálce ostatní.“ Zařval Jarda tak silně, že z toho málem vypadnul z okna.
Terka s Klárkou na nic nečekaly a vystřelily ven, jak neřízené střely. Běžely jim naproti pomoci. Když je uviděl Jožin, začal hulákat.
„Je zle! Je tuze zle! Slávkovi se nepovedla proměna a musel zůstat v pavilonu ZOO.
„To je pěkný průšvih.“ Odpověděly holky naráz a pokračovaly v běhu naproti Marušce a Tomíkovi.
Všichni stáli před dveřmi vagonu a nevěděli, co mají dělat. Jet bez Slávka se nikomu nechtělo. Nebo to risknout, odjet a třeba se proměna povede později. On je potom hravě dojede dalším vlakem.
„Ale jak vše zařídí? Vždyť tomu vašemu světu vůbec nerozumí? Kde vezme peníze na jízdenku? Co si sám počne tady?“ Tolik otázek ze sebe najednou vyhrkla Maruška.
„Všichni cestující do Ženevy urychleně ukončí nástup do vlaku. Vlak odjíždí z 5. nástupiště za jednu minutu.“ Ozvalo se hlášení a všichni viděli, jak výpravčí prochází kolem vlaku a za všemi cestujícími zavírá dveře.
„Tak nasedat. Odjíždíme. Na loučení jste měli času dost. Přesnost tohoto vlaku je historicky daná.“ S úsměvem na rtu žertoval průvodčí, když dorazil k naší hroší partě.
„Ještě minutku pane průvodčí, prosím, prosím.“ Kleknul si na kolena malý Tomík a začal usilovně brečet.
„Co se ti to stalo, chlapče? Vstávej. Podívej se na maminku, vždyť pojedeš s ní.“ Začal Tomíka chlácholit průvodčí a bylo vidět, že je z této scénky také pěkně rozladěn.
„Já, já brečím kvůli támhle tomu ptáčkovi, co leží pod kolejemi vlaku.“ A ukázal na Culíka, který opravdu ležel roztáhlí na kolejích. Mával u toho křídly tak silně, že to vypadalo na vážné zranění.
Výpravčí zahnal všechny do vlaku a opatrně lezl pod kola, aby mohl milého Culíka zachránit. Ostatní byli nalepení na dveřích. Měli radost, že ušetřili nějakou tu minutu a bylo jim úplně fuk pozdního odjezdu vlaku, i když se to už nestalo celých 70 let. Naposledy snad někdy za války.
„Nevím, nevím, zda nám to pomůže.“ Pronesl Tomík, který celou scénku zahrál náramně.
Jarda otevře ještě dveře, aby skouknul naposled celou situaci.
Co vidí Jarda? Jak vše dopadne? Musíme si počkat zase do příště.
Nazdááááááááááááááárek!