Takové neštěstí. Kdo by si byl pomyslel, že se U hrochů tak skvělá hra takhle otočí. Začtěte se do pokračování příběhu Neštěstí.
Nemocnice
Stáli jsme tam všichni jak zkoprnělí. Pak na všechny zakřičím,
„jedeme, nasedat.“
Všichni v momentě naskáčeme do mého auta a upalujeme za odjíždějící sanitkou. Jedu seč mohu, když vjíždíme do areálu nemocnice, slyšíme ještě zvuk sanitky, která přijížděla před námi. Letíme všichni jako diví na příjem pacientů. Našli jsme však pouze zavřené dveře.
Zaklepu a v momentě se dveře otevírají,
„a vy jste kdo?“ Ozve se nabručený pán v bílém. Nebyl to doktor, ale jejich pomocník,
„já já já jsem Jarda a přijíždím a za mým kamarádem Tomíkem, kterého právě přivezli,“
„jo to myslíte toho s tou golfovou holí, no to je pěkné nadělení, to jsem ještě neviděl, to jste mu udělal vy? A víte, že se informace podávají jenom rodinným příslušníkům?“
„Vždyť já jsem taky jeho rodina, já já já ne, já já já to přece nebyl,“ ze sebe ještě stačím vykoktat, když v tom se ozve Maruška se slzami v očích,
„já jsem matka, řekněte mi proboha už něco nebo se zblázním,“ a tak strašně zakřičela jako hroch až praskla tabulka skla na okně.
„To je jiná paní, však není tak zle, jak jste to udělala? Vytřeštil na ní oči a dostal asi velký strach, protože se celý rozklepal. Přistoupil k Marušce, vzal jí ruku, jako když nabízíte dámě rámě a stranou jí potichu, už velice příjemným a milým tónem povídá,
„nebojte se paní, vzali ho okamžitě na sál. I když zranění vypadalo velmi vážně, váš chlapec to nesl statečně a byl celou dobu při vědomí. Abych řekl pravdu byli jsme tady všichni z toho překvapeni, protože s námi všemi normálně komunikoval, jakmile budu vědět víc, přijdu vám to ihned říci, zatím se tady posaďte a musíme všichni čekat.“
Podívám se na cedulku na dveřích a vykřiknu,
„pro pána krále, dnes slouží Mudr. Bezecný, to je pěkné nadělení,“ dál už raději nepokračuji, abych nevyvolal nějakou zbytečnou paniku. Jsem strašně rád, že tato moje poznámka zůstala bez povšimnutí ostatních.
Jediný kdo si toho všimnul, byla Lojzička a povídá,
„a sestřičku mu dělá nějaká Anna Vostrá, to je teda taky pěkný průšvih, ta bude asi pěkně ostrá, už podle toho jména, chudák Tomík.“
„Né, né Lojzičko to je Anička, nejlepší sestřička tady v nemocnici, to má Tomík velké štěstí, alespoň ho ochrání před tím doktorem nešikou, který má tady tu nejhorší pověst.“ Odpovím Lojzičce a přitom se pěkně zasním při vzpomínce na Aničku.
„Je to vážně anděl,“ povídám si už jenom pro sebe, ale museli to na mě ostatní vidět, protože se tak trochu pousmáli tomu výrazu, i když nebylo ani pomyšlení na nějaké žertování.
V tom vychází opět ten pomocník a nese golfovou hůl celou od krve. V tom si všimne naší ptačí pětky,
„co to je tady? Jak se sem dostala ta havěť?“
„Jaká havěť, podívejte, jak nás tituluje, dacan jeden v bílým plášti a ani doktor to není,“ zakřičí Leo, ale naštěstí mu rozumíme jen my, ale stejně za sebou zaklapl hned dveře a my slyšíme, jak křičí do telefonu,
„pořádková služba? Co to má znamenat, nějací opeřenci se vám tady prohánějí po chodbách? Víte co to je? Za to můžete mít vyhazov vy i já, okamžitě zjednejte nápravu a vyhubte je, odstřelte je nebo je vyžeňte, ale okamžitě,“ slovo okamžitě už do toho telefonu přímo řval.
Klárka přilítla k oknu, otevřela ho a křičí,
„zmizte nebo je s vámi zle,“ ptactvo to pochopilo a všichni naráz vylítli ven. Klárka zavřela ihned okno, aby nikdo nepoznal, jak se dostali ven.
Ani jsme si o tom nestačili nic říci, když sem vtrhli tři pánové v černém připravenými se sítěmi na naše kamarády. Ihned za nimi sem vtrhlo asi deset lidí s kamerami, foťáky a notesy.
Začali křičet jeden přes druhého,
„Vy jste rodina toho hocha? Kde je ta golfová hůl? Potřebujeme rozhovory se všemi, co jste tady. A žije vůbec ještě ten chlapec? Kdo udělal ten strašný řev, který se před chvílí ozval z okna? To byl on? Nebo snad někdo z vás tady?“
Bylo to strašné. Jasně byli to novináři. Jak se to mohli dozvědět to nechápal nikdo z nás.
Tak zas příště. Snad bude zase dobře U hrochů. Věřte a splní se to.