Mise pokračuje

Pokračujeme temnou chodbou pěkně potichu. Cítíme se při tom jako zloději, kteří chtějí vykrást banku. Po pravdě, při pohledu na Terezu, v té její punčoše přetažené přes hlavu, se ani jinak cítit nemůžeme. Nad námi poletují Hezoun Jožinem. Lea jsme poslali napřed, zjistit zda se neděje něco podezřelého, co by mohlo zhatit naše plány. Ještě se nevrátil, tak doufáme, že je klid.

Po schodech postupujeme v pořadí já, Slávek a Terka. Rozčiluje mě Slávkovo funění a tak už to nevydržím a okřiknu ho,

„to musíš funět jako nějaký hroch nebo co? Nemůžeš dýchat normálně potichu?“

Jen jsem to dořekl tak se Tereza začala tak nahlas smát a nemohla vůbec přestat. S každým nádechem se smála víc a víc. Dostala takový záchvat smíchu, že začala rozesmávat i nás. Slávka to taky rozchechtalo, že začal u toho doslova řvát jako hroch. Jen jsem stačil zakřičet,

„musíme zpátky, poběžte.“

Nato jsme se všichni otočili a co jsme měli síly, vyběhli ven.

No ty jsi takový kůň, Jardo“, vyprskla venku Tereza a trvalo nejmíň další půlhodinku, než jsme se trochu stačili uklidnit a pokračovat v naší misi. Jenom Culík a Lojzička nevěřícně kroutili hlavami a byli spokojení, že jsou ptáci a ne praštěný lidi.

Už uklidnění stojíme přede dveřmi do kanceláře ředitele.

„Vzduch je čistý, jdu na to“, povídám.

Vytáhnu šperhák a znalecky se vrtám v zámku u dveří. Ruce se mi potí a vůbec mi to nejde. Jsem celý nervózní.

Za zády Jardy mezitím probíhá rozhovor Slávka s Terkou,

„Podívej se na něj na odborníka, kdyby to nechal na mě tak jsme uvnitř už půl hodiny“, povídá šeptem Slávek.

Slávku, podívej, podívej, jak mu stéká pot po zádech do trenek“ odvětí Terka a oba se při tom zase dusí smíchem,

„ten už tam musí mít ale pořádný rybník viď?“ Zareaguje bleskem Slávek a oba vyprskli v ohromný smích.

„Jste normální, čemu se zase řehtáte, už mám toho dost, to je naposled co jdu s vámi do nějaké takové akce“, povídám nazlobeně, ale stejně mě nikdo z nich neposlouchá, protože leží na zemi a drží se za pusy, aby nevybouchli.

Asi po půl hodině to už Slávek nevydržel a šáhnul přes Jardovo rameno na kliku kanceláře, a ejhle, bylo otevřeno.

Opět mě polilo horko, cítil jsem, jak mi stéká pot po zádech někam do trenek,

„ještě že si toho ti dva nevšimli, to by se zase začali chlámat jak telata a to už bych opravdu nevydržel“, povídám si pro sebe.

Bez jakékoliv další jízlivé poznámky všichni tři dosahujeme cíle, neboli přímo jámy lvové.

Tak dál zase jindy, těšme se, co vyvedou dále….  

 

Co nového u hrochů

21. 6. 2021

Ocenění

21. 5. 2021

Přiznání

11. 1. 2021

Zážitek na věky

11. 10. 2020

Houba

14. 9. 2020

Adaptační kurz

archív

foto_hroši

11
Pixmac000078178829.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí