Pokračování příběhu Inzerát
Maruška to dokázala
Když přicházím ke škole, už ji vidím. Je okouzlující jako vždy a já mám přenáramnou radost. Zase dokáže svým temperamentem všechny strhnout na svojí stranu. Přistupuji opatrně blíž, aby si mě nevšimla a okolo ní horda kluků a holek. Kdyby jenom to, stojí tu i pár učitelů a učitelek, včetně naší třídní, a obdivně na ní doslova zírají a já slyším,
„Představte si, to ti vám byla taková velká ryba, že můj manžel Slávek jí tahal z vody dobrou hodinku, a když jí nakonec vytáhnul tak ona se postavila na ploutev a povídá mu, pusť mě nebo dostaneš pár facek, a co myslíte? No jasně, že ji nepustil, no a ona mu vrazila takového faciáše, že se posadil na zem na zadek a pak řekla nazdar starouši a skočila zpět do rybníka.“
Pokračovala by dál, a kdybych jí nepřerušila tak by tam stála kolem ní snad celá škola a vyučování by ani nezačalo. Všichni se na mě dívali škaredě, že jsem si dovolila přerušit Maruščino poutavé vyprávění, ale zároveň trochu se závistí, že je to moje kamarádka.
„Maruško, jak ty to děláš, to mi teda pověz. Chtěla bych být taky tak zajímavá jako jsi ty“, povídám Marušce.
„Neboj, kočko moje, všechno tě naučím a do všeho tě zasvětím, šarm v sobě máš tak stačí tě zbavit té ostýchavosti a bude. Teď jdeme za tím tvým ředitelem, tam teprve musím ukázat svojí ženskost, aby mě dal tu práci,“ povídá Maruška s takovou samozřejmostí, že nepochybuji ani o jednom jejím slově.
„Ale nevím, nevím, jestli jsi zvolila dobrý oděv a taky to líčení si myslím, že mohlo být kapánek střízlivější, přeci jenom nejdeš na konkurz ředitelky, ale ptát se na práci uklízečky“. Povídám s mírnou obavou v hlase.
„To víš, to bude pro něj taková pecka, že mě ještě bude kýble s vodou nosit, uvidíš“, odpověděla, aniž by ani trošičku zapochybovala.
Došli jsme ke dveřím ředitele, zaklepu a povídám,
„Dobrý den pane řediteli, tady jsem vám chtěla představit mojí tetu Marii Hroší z Kladna a ona by se ráda ucházela o to volné místo uklízečky“ a po tomto úvodu jsem rychle opustila ředitelnu a upalovala do třídy, Marušku jsem tam s ním nechala už samotnou.
Skončila první hodina, již netrpělivá čekám na Marušku a v tom ji vidím. Přesně jak říkala. Nejprve šla ona a za ní cupital nervózní ředitel a v každé ruce držel prázdný kbelík. Když kolem nás procházeli, Maruška na mě jenom souhlasně po lišácku zamrkala a ředitel nás zahnal do třídy. V tom vidím za oknem Culíka, jak se na mě usmívá. Ukázala jsem mu, ať letí ke vchodu, že za ním přiběhnu. Plížila jsem se po chodbě, až se mi povedlo nepozorovaně dostat ven k němu. Hned jak jsem vyšla ven, spustil,
„ to ti bylo něco, Klárko. To jsi měla vidět, jak ta to s ním skoulela. Když jsi odešla ven tak Maruška povídá, pane řediteli, moc to místo potřebuji, jsem pracovitá, uklízení je můj koníček.“
„No milá dámo, moc to nevypadá, spíš mě přijde, že patříte někam do televize než ke kbelíku“, odvětil ředitel a tvářil se strašně nepřístupně.
„Ale kdež pane ředitel, já jsem se pro úklid narodila, je to moje láska a posedlost, to povolání zbožňuji a věnuji se mu již od svého mládí. A jestli myslíte ty šaty, tak ty jsem si oblékla jen kvůli vám, to abych na vás udělala dojem. Už moje maminka mě říkávala, Maruš pamatuj, první dojem je to nejdůležitější. Jakmile nezapůsobíš, tak jsi ztracená. A vidím, že měla pravdu.
Pane řediteli, já jsem taková uklízečka posedlá úklidem s duší básníka, však poslouchejte,
Úklid je moje hobby,
vysmejčím místnosti i schody,
na spolupráci se těší,
vaše Maruš Hroší.
No, a kdyby ani tohle nestačilo, tak tady máte doporučení z posledního zaměstnání, dělala jsem uklízečku na základce na Proseku a pan ředitel Zdeněk Pátek mi toto napsal.“
„Cože, Zdenda, no to je můj dávný kamarád a spolužák, dejte to sem ženská jedna upovídaná“, vrhnul se na ten papír ředitel a četl nahlas, co tam bylo napsáno.
„Paní Marii Hroší doporučuji všem, je to nejschopnější uklízečka jakou jsem kdy poznal, jedenáctkrát byla vyhodnocena nejlepší pracovnicí měsíce za poslední rok. Strašně mě mrzí, že musí odejít z naší školy, podepsán Z. Pátek, ředitel.
Všechno je teď jinak paní Hroší, mohu vám říkat paní Marie? Jste přijata, můžeme si plácnout. Tady vezmu ty kbelíky, které tu zůstaly ještě po té poslední nepořádnici, a jdu vám ukázat vaše pracoviště.“
„Představ si Klárko, nevím jak to dokázala, ale za tu chvilku si ho prostě omotala kolem prstu. A je to v suchu, Maruška je tady ve škole a můžeme pokračovat v pátrání bez obav i dopoledne, ale kde vzala ten papír to ti je pro mě strašná záhada.“ Dokončil svoje vyprávění Culík. Byla jsem šťastná a hrozně hrdá na Marušku, ale musela jsem se rychle rozloučit s Culíkem a mazat do třídy.
Maruška to dokázala. Moc jsem tomu nevěřil, ale zachovala chladnou hlavu, co myslíte zachová jí i při vyšetřování?