Dneska v pátek jsem zase mazal ke hrochům. Byli tam úplně všichni. Káva už voněla z dálky a přišel jsem akorát na čas. Maruška se akorát dala do vyprávění o škole, kde jak všichni víte, pobývala jako uklízečka po dobu vyšetřování krádeží, než to náš hrdina Culík vše vyšetřil. Tak poslouchejte se mnou.

 

Maruščino zamyšlení o škole

Podívám se před sebe, vidím počítač, říkali tomu takhle, „písí“. A já nevím proč. Vlastně vím je to anglicky, ale nechápu, když jsme doma tady. Pak se podívám doleva a tam notebook, teď chápu, protože tenhle přístroj adekvátní naše slovo nemá, budiž tedy. Podívám se doprava, tam leží tablet a někteří žáci měli úplně stejné destičky, akorát tomu říkali „ajpod“. No hrůza, hned za ním ležela „empéčtyřka“ a mobil divně se vrnící. Tak to byl psací stůl ve většině kabinetů a sborovnách. Jen paní učitelka češtiny měla krásně uklizený stůl plný knih a místo „písí“ nádherný obrázek jejích žáků a kalendář s obrázky slavných malířů. Však víte, umění je moje láska, tuto paní učitelku jsem měla nejraději. A jak vám krásně uměla povídat. Dala by se poslouchat donekonečna. Pak vtrhl ředitel a povídá,

„paní Marie, printnul jsem vám ten kontrakt a taky jsem vám to hodil ještě do meilu, až to podškrábnete tak udělejte dabl sken, jeden si nechte a druhý mě na stůl, díky“, a byl pryč. Byla jsem z toho úplně paf. Paní učitelka českého jazyka to na mně viděla a tak ochotně pomohla s překladem,

„paní Marie, vytisknul jsem vám pracovní smlouvu a ještě jsem vám jí poslal elektronickou poštou, prosím vás po přečtení mně to podepište a udělejte dvě kopie. Jedna patří vám a druhou mně prosím dejte na stůl do ředitelny, mnohokrát děkuji“. Výborně křičím, děkuji, paní učitelko, jste moje spása tady.

Nejenom učitelský stůl byl takto vybaven, ale též žáci v ničem nezaostávali za nimi. Například jsem viděla kluka v učebně výpočetní techniky jak na „písí“ hovořil s kamarádem přes nějaký „skajp“ či co, na notebooku pozoroval chodbu, zda někdo nejde, na tabletu se díval na film, bohužel nevím, co poslouchal za muziku z „empéčtyřky“, protože měl sluchátka a psal u toho „esemesku“ na mobilu a to už netuším komu, v puse měl takové divné pero, z kterého šlo červené světýlko a tak slastně se u toho všeho usmíval, že vypadal jako v ráji. To jsem poznala, protože přesně takhle se usmíval tady Jožin, když nám o tom jeho ptačím ráji vyprávěl. Jo a pak jsem se ptala na tu divnou věc v jeho puse, prý je to laserové ukazovátko, to už jsem z toho šla do kolen.

O přestávce se těmto bohulibým činnostem věnovali snad všichni. Pouze dvě holky hrály venku basket. Tak jsem si s nimi taky občas trochu pinkla a musím říci, že mi to náramně šlo a bavilo. Pár kluků kouřilo na záchodě a dva závodili, kdo vyčůrá výš. Taky jsme se chtěla přidat, ale když jsem tam vešla, tak se mě styděli nebo co a ty jejich šňůrečky rychle schovali, ale všimla jsem si, že až moc rychle, oba měli potom takové divné lajny na kalhotách, které vedly od příklopce až dolů. Přišla jsem blíž, abych zkontrolovala výšku, kam to dotáhli a donutilo mě to k ohromnému záchvatu smíchu. Je fakt, že byla krásně vidět na první pohled i ta poslední kapička na té žluté zdi, ale ta výška, ta výška byla opravdu bídná. To když závodí v téhle disciplíně tady Tomík se Slávkem tak to ani nejde změřit a rozhodovat by se to mohlo dalekohledem. Jo abych nezapomněla ještě na jednu dvojičku vášnivě se líbající v šatně. Sympatický páreček.

Musím říci, že tyto výjimky jsem měla nejradši. I ti kuřáci na záchodcích mě byli sympatičtější než ty mačkači elektroniky, avšak pokaždé, když jsem je tam načapala tak museli hošani cigárka pěkně típnout. Chodila jsem tam však až těsně před zvoněním, aby si trochu stačili pobafat.

Taky kuchyň jsem zbožňovala, ty vůně, to byla taková slast. Chodila jsem tam za holkami na pokec a vždy musela ochutnat. Vařily báječně. Nepamatuji si, že by se jim něco nepovedlo. Ty knedlíčky, ta polívčička. Byly to moje velké kamarádky. Každý den jsem je také navštěvovala i po obědě. Porce mně samozřejmě nestačila, jak víte, když jsem u lidí tak jsem pěkně stavěná a úžasně vybavená dáma, a tak jsem se tam chodila dodlábnout. Vždycky mě rády pozorovaly, bylo na mě na první pohled vidět, že to jejich jídlo mě náramně chutná. Byla jsem s nimi domluvená, že při obědě mě budou dávat malé porce, aby ostatní neměli kecy, že je tam chci vyžrat, o to víc mě však daly později.

Kabinet přírodopisu byl taky bezva. Ale hrocha tam nemají, jenom jeden bídný obrázek. Zato těch ptáků, motýlů a dalších zvířat. Spousty. Nejvíce jsem pana profesora pozorovala, když bádal motýly. Měl vám u toho tak nádherný výraz, takový zvídavý a nadšený. Nikdy jsem ho u nikoho jiného neviděla. Byl taky moc bezva a asi velká kapacita. Nikdo mu jinak neřekl, než pane profesore, i ředitel. Prý má samé zahraniční prestižní školy a chodí se za ním radit badatelé z celého světa. Taky vám s nimi mluví takovou divnou řečí, paní učitelka češtiny mě pak řekla, že je to prý latina. Ale kde se s ní mluví, to vám opravdu neřeknu, nechtěla jsem se moc ptát. Ale asi to bude někde v Latinsku. Myslím, že to bude někde v Evropě.

Hodně jsem měla ráda poslouchání za dveřmi, když měly děti hudební nauku. Ty vám pěly takové krásné písničky, že jsem se kolikrát neudržela a musela si za těmi dveřmi zatancovat. Jednou mě při tom načapal školník a povídá,

„smím prosit?“

„Jasně“, odpověděla jsem v mžiku.

A tak jsme tam trsali spolu a musím říci, byl to výborný tanečník.

 

Krásně se to Maruščino zamyšlení nad školou poslouchalo, ale bohužel kávu jsem dopil a musel mazat. Taky jsem se trochu zamyslel nad tím jejím vyprávěním, a když jsem se vrátil domů, tak všechno letělo ze stolu pryč, jenom ten notebook jsem si tam nechal. Pověsil si na zeď obrázek od Muchy, je tam taková krásná dáma na kole, zasnil jsem se a pěkně vám to všechno napsal, co jsem se od Marušky dozvěděl.


A teď, řekněte mi, je to opravdu takové v té škole? Přeci jenom jsem nějaký ten pátek ze školy pryč, a když jsem tam chodil já, tak by se Maruška musel kamarádit se všemi. Napište nám tady ke hrochům svoje postřehy ze školy, jsou stejné jako Maruščiny, nebo máte jiné zkušenosti? Můžete to napsat do kontaktního formuláře nebo přímo na mail  tata_jarda@uhrochu.cz  moc rádi je tady U hrochů zveřejníme. Samozřejmě diskrétně.

  

Co nového u hrochů

21. 6. 2021

Ocenění

21. 5. 2021

Přiznání

11. 1. 2021

Zážitek na věky

11. 10. 2020

Houba

14. 9. 2020

Adaptační kurz

archív

foto_hroši

11
Pixmac000076190321.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí