Lebeda? Kdo to může jenom být? Nikdy jsem o něm nic nečetl ani neslyšel? Nechce jenom ten podivný děda Klárku a Jardu vystrašit? Tak pozorně čtěte pokračování příběhu „Příběh Václava Lebedy“
Devin
Své působiště našli zrovna tady nedaleko, hned vedla místa, které se nazývá U Matesa. Je to místo, které tak proslavila ve své knize naše nejlepší běžkyně na lyžích Kateřina Neumannová. Postavili si tady stavení, a když už nevěděli jak dál tak sem tam někoho okradli. Brali si však jen nejnutnější věci k životu. Postupně sem přicházeli za nimi celé rodiny a vytvořili tady malou osadu. Jenom za Václavem Lebedou nikdo nepřišel. Jeho rodina byla tuze střežena a nebylo možné následovat Václava sem na Šumavu. Byli však spolu ve spojení pomocí tajných zpráv, které se podařilo do města Strakonice dostat. Stačilo mu vědět, že jsou všichni v pořádku a doufat v setkání někdy v budoucnu.
Je jasné, že zde nebyli jediní, kdo v lesích přepadával kupce. Ale musím říci, že to byla šťastná doba na Šumavě.
Loupežníci kolem Lebedy vypracovali s kupci dohodu, která spočívala v bezpečném přejezdu nebezpečných šumavských lesů, a poté jim kupci za to rádi zaplatili. Výhodu v tom všem měly obě strany. Kupecká kolona nemusela být tak početná a uspořené peníze prostě zaplatili lupičům. Dneska by se to dalo nazvat ochranka nebo tak nějak. To se také celkem zamlouvalo Vimperským a Kašperskohorským pánům. Dělali jako by nic a nemuseli řešit žádné stížnosti ze stran kupců. Obzvlášť ve Vimperku si mnuli ruce, protože paradoxně obviněním a útěkem Václava zajistili klid v šumavských lesích.
Jenže jak už to tak bývá, tato idyla netrvala věčně. Do těchto míst se chystala usadit jiná loupežnická banda. Byli to loupežníci z Bavor vedení nikým jiným než věhlasným hrdlořezem Jákobem. Jákob byl stíhán městem Pasovem za 25 vražd Pasovských měšťanů. Před Jákobem se tenkrát třásla celá Šumava. Zákonitě muselo dojít ke střetu těchto dvou lupičských band. Netrvalo dlouho a šarvátka byla na světě.
Jákobova banda přepadla velký konvoj tureckých kupců, kteří cestovali za obchodem se svými rodinami. K přepadení došlo asi 500 m odtud tamhle nahoře. Jákobova banda ničila vše, co jim přišlo pod ruce. Hlava nehlava zabíjeli turecké obchodníky včetně žen i dětí, byl to strašný masakr. Jákob nemohl mít žádné svědky a potřeboval, aby obvinění padlo na Lebedu.
V jednom kočáře spala klidným spánkem 10 letá holčička s překrásnými blonďatými vlasy a také s nádherným typicky tureckým jménem Devin. Ze spánku jí probudil strašný řev, křik a pláč ostatních. Netušila co se s ní děje. Nevěděla, co si má počít a tak duchapřítomně vytrhla prkno z podlahy vozu a propadla pod ní na zem. Přesně v tom okamžiku jeden muž z Jákobovy bandy vtrhnul do jejího kočáru, nikoho však už nezahlédl, ale neváhal a celý kočár podpálil. Všude kolem byl oheň a strašlivý nářek. Devin celá v transu vyběhla a utíká, co může do nejbližšího lesa a pokračuje ve strašlivém a bezmocném úniku.
Na poslední chvíli jeden ze zlodějů si všímá Devin a křičí, nesmí nám zdrhnout, chyťte a zabijte tu holku, nemůžeme si dovolit žádné svědky.
V tom samém čase vychází Lebeda ze svého úkrytu s celou svojí partou. Bylo jasné, že musí dojít ke střetu. Turecká kolona nevěděla, jak to tady na Šumavě chodí a proto zůstali kupci o samotě a necháni svému nebohému osudu.
Ke střetu dochází přímo tady, jak sedíme. Lebeda zahlédl prchající holku a zároveň si všiml samotného Jákoba, jak ji následuje. Na smrt vyděšená Devin prchá teď jak před Jákobem tak také před Lebedou směrem k místu zvaném U Matesa. Chudinka netuší, že Lebeda se jí snaží zachránit. Někde v těsné blízkosti Matesa vyletí šíp z Jákobovy kuše a míří na Devin. V tom seskakuje s koně Lebeda a padá přímo před dívku a šíp zasahuje jeho.
Jákob se jde podívat na výsledek svého děsivého snažení a vidí mrtvého Lebedu a za ním absolutně bílé kolo uprostřed lesa pokryté bílými kopretinami. Kolo mělo asi 5metrů průměr a byla zde kopretina na kopretině, vypadalo to jako nádherně bílý ostrov uprostřed lesa. Po Devin ani stopy, pravděpodobně jí pohltili ty kopretiny. Nikdo již tu dívku nenašel. A ptáte se na bitku dvou band? To už teď nebylo nedůležité. Těch pár lumpů co zbylo, pochytali vojáci a byli odsouzeni k smrti a na Šumavě zase zavládl strach a nejistota.
Léta hledám to místo a věřte, že se mi to ještě nikdy nepovedlo najít, ale musím říci, že jsem mluvil již z pár lidmi, kteří to našli. V létě je prý pokryto opravdu krásně bílými kopretinami a jindy zase dokonale bílým pískem. Říká se, že kdo vstoupí do tohoto kruhu, tak bude mít do konce života velikou smůlu, ale to už se jenom říká, to už nemám potvrzené.
„Tatínku, já mám strach, a kde je ta turecká holčička Devin?“ Ptá se Klárka.
„Ale neboj, Klárko, je to jenom příběh, koneckonců, můžete, ale nemusíte mi ho věřit. Vyprávím to jenom lidem, které si oblíbím a nikde v literatuře ani na tom vašem internetu se tento příběh nedozvíte,“ povídá děda na závěr.
Pěkně se rozloučíme a pokračujeme v naší túře dál. I když máme pro strach uděláno tak místu zvané U Matesa se radši vyhýbáme a pokračujeme dále do kempu na Antýglu. Značně unavení a hladoví stavíme stan a upalujeme do místního bufetu na večeři. Je tady jeden stůl volný, usedáme a objednáváme jídlo, když v tom k našemu stolu přichází jeden pán a povídá,
„Dobrý den, máte tady volno? Mohu si přisednout? Jmenuji se Josef Mamlas a jsem profesorem na univerzitě v Plzni.“
Mně z toho strašného šumavského příběhu úplně běhá mráz po zádech, a co vám? A kdo je ten pan Mamlas? Vybral si Jardu s Klárkou schválně nebo to je náhoda? Ale to zas až někdy tady U hrochů příště.