Kdo je to mohl navštívit takhle pozdě. Že by nějaká tajemná návštěva. Tak honem, nečekejte na nic a pojďte už. Příběh Boj pokračuje
Audience
„Oskare, honem, povídej, jak to bylo dál. Kdo stál za vámi?“ Zašumělo snad všemi přítomnými.
Oskar se nedal dlouho pobízet a pokračoval ve vyprávění svého příběhu.
Byli to poslové samotného Velkého Váma. Předstoupili před nás a sdělili,
„Velký Váma vás všech pět očekává zítra v jeho sídle na audienci. Ještě vám taky vzkazuje, že moc děkuje, toť vše,“ a odlítli pryč.
Je jasné, že jsme byli všichni napnutí a dlouho do noci jsme si povídali, co asi nám Velký Váma může chtít. Předpokládali jsme, že budeme nejspíš první cizinci, kterým se dostala ta čest, přijmutí Velkým Vámou. Pravděpodobně budeme asi i první kdo ho vůbec spatří. Spoustu otázek se nám honilo tu noc hlavou. Jak asi Velký Váma vypadá? Proč si vybral k audienci právě nás? S těmito otázkami jsme šli všichni na kutě.
Ráno před osmou jsme byli všichni připraveni před palácem Velkého Váma. Byl to honosný pohled. Nikdy předtím jsem nic podobného neměl šanci spatřit. Vše se třpytilo nebo zářilo. Všude kolem bylo mraky vážek, které dbaly na každičký detail. Nic nesmělo být opomenuto. Po absolvování spousty bezpečnostních opatření vcházíme k Velkému Vámovi. Všude byly vážky v pláštích různých barev. Domnívali jsme se, že barvy plášťů značí postavení a příslušnost k císařské rodině.
Uvaděč nás upozornil, že jakmile vejdeme do sálu Velkého Váma, musíme padnout na kolena a nesmíme na něj pohledět. Jen málokomu prý dovolí pohledět na něj zblízka při audienci. Přesně podle jeho rad, po příchodu do sálu, padáme na zem a hlavou míříme k zemi. V sále všechno ztichlo. Slyšíme kroky kolem nás, potom pocítíme vítr od křídel. Vypadalo to, že si nás prohlíží ze všech stran. Vítr se uklidnil a do tohoto hrobového ticha se ozval Vámův hlas,
„vstaňte naši drazí cizinci. Jménem všech modrých vážek je mi ctí vás přijmout tady u sebe v paláci. Nikdy v životě mém ani mých předků nedošlo k takové válce, jakou jste mohli na vlastní kůži zažít. Nemuseli jste jít za nás bojovat. Nikdo vás k tomu nenutil. Přesto jste šli. Rozhodli jste se dobrovolně položit za nás život. Je to neskutečné hrdinství co jste nám modrým vážkám prokázali. Bojovali jste statečně. Vaše jednotka patřila k těm nejstatečnějším. Je mi strašně líto smrtí vašich kamarádů. Za tuto vaší odvahu jsem se rozhodl vám udělit řád modrých vážek a jmenovat vás rytíři. Poklekněte.
Pasuji tě, Oskare ze Země České na rytíře Vámského císařství. Přijmi ode mě tuto modrou růži a rudý plášť. To ti nyní zaručuje veškerá privilegia rytířů Vámského císařství. Všechny modré vážky ti musí pomoci, kdekoliv jsi na světě. Je to jejich povinnost a zákon. To pravím já Velký Váma.“
Po tomto jedinečném obřadu jsme srdečně poděkovali Velkému Vámovi a začali se chystat k odchodu. Všech pět nás bylo jak v nějakém snu. Nikdo nečekal, že by se toto mohlo udát. Když v tom se ozvalo,
„Stůjte, to není všechno, následujte mě.“ Byl to ještě Velký Váma.
Následovali jsme ho do ještě většího sálu. Co jsme spatřili, nám vyrazilo dech.
Tak to zas třeba zítra. Čaues všichni kámoši od hrochů.