Akce Záchrana začíná
Jako už poněkolikáté jsme se sešli u hrochů pozdě večer. Je jasné, museli jsme použít díry v plotě jako obvykle. Z domova jsem vycházel sám, ale když jsem dorazil k hrochům tak už tam Klárka čekala s Terezou. Už se ani kvůli tomu na ni nezlobím, asi bych byl stejný a ani mě by žádný zákaz v této situaci neudržel doma.
Plán byl jasný, vloupat se do kanceláře ředitele, najít jeho foťák a vymazat foto. Raději jsem se ještě všech zeptal na plán B. Jediný, kdo se ozval, byl Leo,
„potrestat ho přece“
„no to jsi nám přednesl myšlenku, ty rozumbrado“, prohodil směle Hezoun.
„A co vypadlo z tebe, chytrolíne jeden“, naštvaně reagoval Leo.
„Tak dost hádání, přece se ještě kvůli němu nebudeme hádat“, utnula diskuzi Terka, ale Hezoun se nedal a pokračoval,
„já bych ho ostříhal do hola, ať má na nás na nějaký čas památku“,
„jo a co když mu to bude slušet víc než teď“, pokračuje v diskuzi Lojzička.
„Tak a dost, jdeme do akce“, povídám již zvýšeným tónem. Hned jak jsem to dořekl tak Slávek začal s proměnou.
„Ať je to jak chce, už jsem ho takto viděl, ale nikdy si na to nezvyknu“, povídám si pro sebe a cuklo to se mnou leknutím. Před námi stál zase chlap jak hrom. Tentokrát měl triko dost dlouhé, takže mu nekoukalo břicho, ale statný byl. Potkat ho někde o samotě tak se rozklepu strachy.
Do akce vyrážíme já, Slávek, Tereza a komplet ptačí pětka. Zůstává Klárka, Tomík a Maruška. Vidíme, že v budově je úplná tma, tak přede dveřmi potichu povídám,
„Slávku, pusť mě, zkusím to otevřít šperhákem, ať po nás tady nevznikne škoda“, ale v tom si všimnu, že Slávek už je uvnitř,
„to máme štěstí, zapomněl zamknout, nemyslel jsem, že to půjde tak hladce. Jen, aby to tak pokračovalo dál“, prohodím a Slávek se na mě otočil a jen mávl rukou a pokračoval do chodby. Prohlídnu si dveře a zjišťuji, zámek je vyražený a podél zámku dveře celé vylomené.
„Ty jsi je normálně vyrazil? Já se z toho zblázním. Jasně jsme řekli, žádnou škodu“, už na něho křičím.
„Asi byly už prasklé, jen jsem vzal za kliku a otevřel“
„Bodejť ne, máš ruce jak kladiva, nemůžeš je takhle používat, pusť mě, jdu první“, opět ho okřiknu.
„Kvůli jedněm dveřím takového cirátu“, prohodí na mě za zády Terka. Ohlídnu se a zase to se mnou leknutím tak škublo. Vidím jak má přes hlavu černou punčochu, jak v nějakém gangsterském filmu.
„Vy jste se snad všichni zbláznili“, prohodím už zpocený od hlavy až k patě,
„to nemůže dopadnout dobře, proč jen já s tím souhlasil“ už si říkám jen pro sebe.
U dveří zůstali na stráži jen Lojzička s Culíkem a my jsme pokračovali dál chodbou ke schodům.
Tak pokračovat budeme zase někdy jindy