Tak jak jsem slíbil tady je pokračování příběhu Na stopě a tím i jeho konec. Tak hezké čtení a pozor na slzičku ať vám taky neukápne.
Zloděj kamarádem celé třídy
Odpoledne jsme se všichni sešli u hrochů. Přišla jsem jako poslední. Všichni seděli pospolu a vášnivě debatovali. Culík stále lítal sem a tam, pořád něco křičel a mával přitom křídly. Když jsem dorazila, tak si vzala Maruška slovo,
„milý přátelé něco bych vám ráda ukázala“, šáhla si za ucho a vytáhla již notně používanou žvýkačku. Všichni jsme vyvalili oči. Nikdo to od Marušky nečekal.
„No Maruš, fuj, ty si schováváš starou žvýkačku za ucho a ještě se s tím chlubíš“, povídám jí trochu s odporem.
„Ale kdež, to jsem si tam schovala kvůli tomuhle, koukejte“, a vytáhla na nás chloupek a žvýkačku zahodila.
„To jsem našla na poškrábaném šroubku té skříňky dneska ve škole“, pokračovala ve svojí řeči.
V tom vylítnul Culík, sebral jí chloupek a ulítl s ním pryč. Všem nám bylo jasné, co s ním bude dělat, přece se nachází v zoo, a kde jinde by se mu naskytla taková možnost k porovnání, než právě tady. A vypadalo to, že poletí na jisto.
Netrvalo dlouho a byl zpět. Už z dálky na nás křičí,
„mám to, mám to, dneska večer jdeme do školy všichni a toho zlodějíčka dopadneme, rozdám vám úkoly až na místě, budete moc překvapeni, kdo se z toho vyklube, teď tam letím všechno připravit a večer se tam sejdeme. Jo a Maruško, tobě nechám otevřené okno, třetí zprava jako vždy“, a byl fuč.
„Co to mělo být? Napadá vás něco? Škoda, že nemůžu za vámi, Marta by se zbláznila strachy. Už musím běžet, tak mě dejte vědět, klidně i o půlnoci. Ahoj.“ Zakřičím na všechny a upaluji k domovu.
Večer se všichni schází na smluveném místě ve škole. Culík už na ně čeká. Rozdá úkoly a dají se do hlídání. Připravil na zloděje past. Spočívala ve velkém kusu ementálu. Krásně voněl po celé chodbě a Lojzička už ho chtěla ochutnat, když jí Culík okamžitě napomenul,
„necháš to být, to je pro zloděje a ne pro tebe“.
Culík je přesvědčený, že zloděj musí přijít na chodbu právě k tomu sýru. Nikomu neprozradil, jak na to přišel, ale asi jsme to všichni tušili. Někdy kolem půl páté ráno se sýr začal hýbat. Všichni ptáci spali, naštěstí Maruška byla vzhůru,
„mám tě, mám tě zloději jeden,“ křičí jak pominutá a utíká, co měla síly za mizejícím sýrem. Křik Marušky také probudil opeřence a začali lítat jak blázniví, ale bohužel byli ještě rozespalí a spíš než za mizejícím sýrem naráželi jeden do druhého.
Maruška však byla pevně rozhodnutá zloděje chytit. Z chodby proběhla do malé místnosti před kuchyní. Těsně než proběhla otevřenými dveřmi tak se něco stalo. Maruška se proměnila zase v hrocha. Tím pádem si vůbec nevšimla, že jako hroch nemá šanci se dostat mezi futra dveří a udělala tam díru jak vrata. A to nebylo všechno, jak pokračovala ve stíhání zloděje a byla rozběhlá, všimla si, že sýr zmizel v malinkaté dírce ve stěně. Neměla vůbec žádnou šanci ubrzdit své ohromné hroší tělo a napálila to vší rychlostí do zdi. Prolítla zdí do místnosti bez dveří a bez oken. Byla to nějaká zapomenutá místnost. Když se ocitla uvnitř, zalilo tou dírou, kterou udělala, celou místnost ranní světlo.
Maruška najednou viděla před sebou malého myšáka, jak se celý třese, když uviděl před sebou tak ohromné zvíře. Maruška nelenila a drapla a on byl tak v šoku, že z toho hrůzou omdlel.
„A mám tě,“ zakřičela vítězně tak silně, že se to rozléhalo po celé škole.
V tom okamžiku z ní byla zase uklízečka Marie Hroší. A v ruce držela malého myšáka, který vypadal v té její dlani, jako když spí.
Její křik probudil školníka, který spěchal se podívat co se to ve škole děje za jeho nepřítomnosti. Ptáci to zaregistrovali velice rychle a stačili se před ním schovat. Když přiběhl do skryté místnosti, nestačil se divit, co vidí.
Kolem dokola byla úžasná spoušť a nepořádek. Před ním stála Maruška, držela myšáka, který vypadal jako mrtvola a místnost byla plná nakradených věcí. Bylo tu úplně všechno, co se ztratilo.
To už se objevil také ředitel a naše paní učitelka. Začali obdivovat Marušku, jak to mohla dokázat a že by si s tím takto neporadila ani policie. Myšák se mezitím probral a byl strčen do klece. Všichni jsme hlasovali co s ním a jednohlasně jsme rozhodli, že si ho necháme ve třídě a budeme se o něj dohromady starat. Milan mu dokonce nechal jeho přezůvky, které používal jako postel. Všichni jsme se s ním skamarádili a mohl si pobíhat po třídě, jak se mu zachce. Jenom při vyučování se musel někam schovat, aby nás nerušil. Od té doby se už v naší třídě nic neztratilo a paní učitelka dokonce škrtla všechny škaredé známky, které v době krádeží rozdala, a tu mojí trojku z matiky taky.
A Maruška? Když odcházela ze školy, tak byla na dvoře celá škola, včetně ředitele, školníka a všech učitelů a všichni při jejím odchodu křičeli.
Hip, hip Marie,
chytila nám zloděje,
hip, hip, Maruška,
to je naše jednička.
A přitom jsem si všimla, jak některým učitelkám vlhnou tváře. Byl to nejúžasnější pohled, jaký jsem ve škole zažila.
Ale při tom všem jsem myslela na Culíka, protože on byl tím skrytým hrdinou, který na tuto lest přišel. A v duchu si povídám,
„ne kapitán Culík, ale plukovník Culík to dokázal“ a hihňala jsem se spokojeně při této myšlence.