Vítězové
pokračování příběhu druhá disciplína
Přicházíme do bazénu. Zbývá už jenom pár míst k sezení. Všechny nás to překvapilo, že na takovou dětskou soutěž je tu plno lidí. Všimnu si Slávka, jak někam odběhl s velikou taškou.
„Nevíš co tam má a kam šel?“ Ptám se Terky. Jenom zakroutila hlavou na znamení, že absolutně netuší. Nevím proč, ale nějak jsem jí to moc nevěřil, jindy bývá více přesvědčivá.
„Opravdu to nevíš? Protože já začínám tušit,“ nedá mi to a trochu na ni naléhám.
„No jo, no. Tak je sem vzal, ale co měl dělat, stejně by to nevydrželi a nějak by se sem dostali, věř mi, byl by to mnohem větší průšvih, než může nastat teď.“ Odpoví s lehkým proviněním v hlase Tereza.
„Já to věděl, já to věděl, ale že jim v tom budete ještě pomáhat, jsem si nemyslel.“
„Tak už se nezlob, přeci je znáš, jsou potom nevybíravý, když po něčem moc touží“, už jsme je viděli, jak na nás dělají skopičiny a různé jejich nemístné posunky. Uvelebili se na trámu těsně pod stropem. Byli komplet a Lojzička na mě tak pěkně mávala, že jsem jim to odpustil.
„Ta holka to se mnou ale umí“, pomyslím si v duchu pro sebe.
V tom oba naráz si něčeho všimneme. Přichází dáma s velkým „D“ a já i Terka křičíme vší silou, co můžeme,
„Maruška, to je Maruška, vidíš ji, Maruško, tady jsme“, vůbec nevnímáme při tom okolí a tak si ani nevšímáme, že jsou všechny oči v bazénu upnutý na nás. Když přiběhl Slávek, začali se ti dva tak objímat a u toho křičet, že i Terka se celá červenala a povídá,
„nechte toho už, nevidíte, všichni zírají jenom na nás a to jsme si řekli, že budeme nenápadní“.
„Je to s nimi opravdu těžké“, potichu dodává.
V tom si všímám Lea, jak chce něco říci ostatním na trámu a už jsem se neovládl a vší silou doslova zařvu na celý bazén,
„Leo, to tě nesmí ani napadnou“, a jestli tady byl někdo, kdo si nás ještě nevšiml, tak po tomto mém řevu už to není pravda. Doslova všichni zírají na nás. I když nám to není zrovna milé, přeci jenom jsme rádi, že ptačí pětka zůstala, tam kde je. Maruška dorazila, všichni jsme byli nadšení a samozřejmě ji taky objali, ale nutno podotknout, že jsme u toho už neřvali jako před chvílí Slávek.
„Ahoj vespolek, tak kde jsou ti mí závodníci, už se nemůžu dočkat, až je uvidím v akci. Doufám, že jim natřou ty jejich lidské růžové zadečky“, dodává Maruška s grácií její vlastní, však ona to ani jinak neumí. Všechny nás tím pěkně rozchechtala a bylo nám už úplně fuk, zda nás někdo pozoruje nebo ne.
Zazněl výstřel, plave se 50m kraul, Klárka bojuje jako tygr, na obrátce je už třetí a předává Tomíkovi jako druhá. Teď nastal poprask. Jen jsme viděli, jak se voda začala vařit, někdo ještě stačil postřehnout přemet na obrátce a pak už jen Tomíka jak vyskakuje z bazénu v cíli. Čas na tabuli svítil 19,30 vteřin, ale hned zase tento čas zhasnul.
My jsme vyskočili a jásali, znamená to celkové první místo, ptactvo to už nevydrželo a udělalo jejich typické oslavné „OK“ nad bazénem, ale všichni byli tak v šoku, že si toho ani nikdo nevšiml.
V tom si všímáme, jak k nám běží rozhodčí a povídá,
„nezlobte se na mě, ale nikdo nečekal tak rychlý výsledek, proto jsme rozhodli, že Tomík musí absolvovat závod ještě jednou, rozhodčí na obrátce si vůbec nevšiml, že tam Tomík byl.“
„To si děláš srandu“, řval na něho Slávek a už mu chtěl dát pár pohlavků, ale včas jsme ho zadrželi.
„Vy to nevíte, ale to byl světový rekord, co zaplaval Tomík a to nemůžeme nikde zveřejnit, doufám, že mi rozumíte. Vždyť on ho vylepšil o celé dvě desetiny vteřiny, neuvěřitelné,“ nám celý roztřesený sdělil rozhodčí. To už jsme souhlasili všichni s opakováním závodu. Nemohli jsme si dovolit takovou popularitu.
Před opakováním jsme náležitě poučili Tomíka, ať plave pomalu, ale dost rychle na to, aby z toho bylo celkové vítězství.
„Dobrá, dobrá, budu se brzdit o něco víc než při prvním pokusu,“ řekl Tomík a my šli do mdlob. Byl z toho nakonec čas 28,50 vteřiny a jasné celkové první místo.
Maruška celá rozrušená vstala a začala na celé kolo zpívat,
Holka a hrošík šli na to
běh, kolo i plavání.
Děti dobily vytoužené zlato,
celý svět se vám uklání.
A následoval aplaus, který nebral konce. Nikdo však neví, zda patřil Klárce a Tomíkovi nebo Marušce za tu její úžasnou árii.
Tak zase někdy příště, jo a abych nezapomněl, těšte se na něco vyjímečného, co pro vás připravujeme, slibuji, bude to bomba. Ale hlavně ať vám je U hrochů fajn, tak jako nám.