Druhá disciplína
pokračování příběhu Sportovní klání
Na startu cyklistické disciplíny je opět jako první Klárka. Vyráží a hned je včele celé skupiny cyklistů. Každý závodník musí ujet dva okruhy kolem stadionu. Každý fandí, seč mu hlas stačí, a stejně se mi zdá, že naše skupinka je nejhlučnější. Hlavně Slávek, chvílemi to vypadá, že vydává tak silné zvuky, které se podobají hrošímu řevu. Drbnu do něj a povídám mu,
„Slávku neřvi tak silně, ještě tě poznají“,
„tak ať, alespoň vědí, s kým mají tu čest, a nikdo si netroufne a nebuď už taková měkkota“, okamžitě mi odvětil. Tímto prohlášením mě úplně usadil a já jen mávnul rukou a oddal se úplně fandění stejně jako Slávek s Terkou.
V tom si všímám, že přilítá ptačí pětka. Byli všichni povědět Marušce, jak si naši závodníci vedou po běhu a taky ji trochu rozveselit, když už tu nemůže být s námi. Jenže neletí k nám, ale pozoruji, jak Leo něco zavelel a začínají napadat soupeře Klárky na kolech a tím je zdržet, aby byla Klárka první.
„Nechte je být, to je nesportovní, ať si to vyhrají sami“, křičím na ně, co my síly stačí.
„Jen je napadejte, to je v pořádku, ať se koukaj svalit z těch jejich bicyklů, každý soupeř na zemi rovná se žádný soupeř pro náš tým, to je jasný a poctivý“, překřičí mě Slávek.
„Máš pravdu Slávku, souhlasím s tebou“, odvětí Tereza zcela pohlcená závodem a při tom zběsile fandí.
„To jí jedině omlouvá, že tomu závodu takhle propadla“, povídám si rezignovaně už jenom pro sebe. V tom zaslechnu Lojzičku, jak křičí na ostatní,
„kluci, musíme toho nechat, taky se mně to nelíbí a Klárce s Tomíkem by to vítězství takovýmto způsobem netěšilo, pojďte ten závod pozorovat zpovzdálí,“
po těchto klidných slovech Lojzičky všichni odlétli si sednout na zábradlí a koukali na pokračování závodu. Měl jsem z ní velkou radost z holky jedné pírka té a taky jsem si všiml Terky, jak se trochu studem začervenala, za to Slávek ten se cítil ještě dotčený a trochu se nafoukl.
Mezitím pokračuje závod, Klárka dojíždí jako první a předává štafetu Tomíkovi. A teď jsou všichni napnutý. Tomík usedá po prvně ve svém životě na kolo. Rozjel se výtečně, celou rovinku jede fantasticky a ještě zvyšuje náskok, když v tom se řítí do zatáčky,
„brzdi, brzdi, nevybereš to“, křičí Tereza, je vidět, že tuší blížící se nebezpečí.
Najednou mu podjede kolo v zatáčce a pak už vidíme jenom oblak prachu, prolomené zábradlí a hlavu pod lavičkou.
„Doufám, že se mému synkovi nic nestalo“, povídá po tomto neštěstí Slávek. My s Terezou se nezmůžeme ani na slovo a celý rozklepaný nespouštíme oči z místa nehody. V tom vidíme jak se Tomík, celý odřený, zvedá a nasedá na kolo, ale už nešlape, jenom se odpichuje nohama jako na koloběžce a pokračuje v závodě. Šlapat ani nemůže, protože pedály už na kole chybí. Celý stadion mu tleská ve stoje, je pro všechny hrdina, i když dojíždí úplně poslední a my všichni jsme na něho strašně pyšní a já si musím tajně utírat pár slz, které mě vytryskly z očí po tomto nádherném zážitku.
Celkově klesl náš tým po druhé disciplíně na osmé místo, ale to v tuhle chvíli bylo každému úplně jedno, hlavně, že byl Tomík v pořádku a bude moc pokračovat v závodu. Všichni už se těšíme na naši královskou disciplínu, plavání.
Tak a do bazénu s nimi půjdeme zase příště.