Pepík Mamlas, náš kamarád ze Šumavy. Vzpomínáte, co jsme s ním tam zažili? To je taková náhoda? Nebo že by ne. Čtěte dál, pokračování příběhu náhoda nebo osud je tady,
Tajemství?
První jsem se probral a povídám,
„Aničko tak teď už víme, proč ty dokážeš s námi promlouvat a nejenom s námi, ale i tady s těma pěti opeřenci. No to je skvělý, bezvadný.“
Než jsem stačil jenom nadhodit, s čím jsme za ní vlastně přišli, skočila mi do řeči Maruška,
„Aničko, přišli jsme ti tady všichni něco nabídnout, schválili jsme to jednomyslně a teď, když víme, že znáš naší historii tak to bude mnohem jednodušší a lepší,“
A to už zase nevydržela Klárka a doslova křičí,
„Aničko, Aničko, my chceme, abys vstoupila do naší…“ A už to nestačila doříci, protože jí úplně klidným hlasem přerušila Anička,
„počkej, Klárko. Počkejte všichni. Vždyť už na začátku jsem vám říkala, že vás musím odmítnout. Nemohu vstoupit do vaší party. Nejde to. Chci být obyčejná holka. Ráda s vámi pojedu na nějaký výlet, to jo, ale nemůžu být součástí vás. Bylo by toho na mě hodně. Stačí mi Pepík Mamlas. Taky je určitě kouzelný jako vy. Nemůže být skutečný, když je v něm tolik lásky, moudrosti a pochopení. Jenom tolik smůly, kdyby neměl. Přijde mi, že za tu jeho smůlu můžu já. Jsme takový stejný, až mě to děsí. Prosím dostaňte mě odsud, budu vám strašně moc vděčná.“
Po této poznámce jsme se všichni na sebe podívali a vzpomněli si na toho dědu na Šumavě, jak povídal,
„kdo vstoupí do kopretinového kruhu, bude ho pronásledovat smůla po celý jeho život.“
To už nevydržela Terka a uklidňuje situaci, aby přece jenom Anička z našeho výrazu něco nevypozorovala,
„ne, ne, Aničko, ty ne, to Pepík je takový roztržitý a vždycky nějakým nedopatřením způsobí malér. To už holt je taková jeho povaha. Nikdo s tím nic nenadělá.“
V tom vylítla ptačí letka do vzduchu a všichni najednou spustí,
„jasně Aničko, naše srdíčko, my tě odtud dostaneme a doktora zahrabeme a po…kakáme,“ a začali se tomu tak chechtat až rozesmáli všechny v místnosti včetně Aničky. A to nebylo vše. Leo nám ještě názorně ukázal tu poslední věc, kterou měli na mysli, a poslal na mě jednu z těch jeho nevábně vonících bombiček přímo na rameno.
„No Leo, to jsi opravdu přehnal, já přece nejsem doktor Bezecný,“ vztekle jsem prohodil, zatímco se všichni chechtali, až se za břicha popadali.
„Ale promiň, Jardo, já nerad, ale to víš, nešlo to ponechat bez názorné ukázky,“ prohodil úplně v klidu Leo a následoval zase burácký výbuch smíchu. Byl jsem trochu rozladěn, ale když jsem viděl Aničku zase šťastnou, tak jsem se musel taky začít smát.
Když jsme loučili s Aničkou tak jsme slíbili, že něco vymyslíme a dostaneme ji odsud za každou cenu. Při odchodu bylo na ní vidět jak je šťastná. Už vůbec nebyla ubrečená. Už neměla ty její smutné oči. Naopak měla krásné velké zářící kukadla. Prostě byla to zase ta naše báječná Anička.
Odcházíme chodbou a Terka se ke mně nakloní a povídá.
„Nebuď smutný, že nebude členem naší party. Stejně bude naší součástí, uvidíš. Taky ji mám strašně ráda.“
V duchu přemýšlím, jak ta holka mohla poznat, na co myslím, když jsem se tvářil úplně normálně jako vždycky.
V tom mém zadumání nás všechny okřikne Slávek,
„podívejte, támhle mají automat na kávu. Doufám jenom, že mají taky čokoládu,“ a letěl k automatu jak ztřeštěný. Ani nás to nikoho nepřekvapilo, protože víme, že Slávek miluje čokoládu. Vzápětí slyšíme,
„hurá, hurá, mají, Jardo, poběž, potřebuju nějaký drobný. Jo, a jestli mi je nedáš, tak použiju stejnou lest jako posledně.“
„Slávku neblázni. Počkej! Už běžím.“ Rychle jsem reagoval, protože vím, jak posledně načal automat nohou. Byla tam potom taková spoušť, že jsme museli rychle utéct, aby nebyl průšvih.
Sedíme všichni u automatu, usrkáváme čokoládu a přemýšlíme jak dostát našeho slibu a vysvobodit Aničku z blázince. Bohužel nikoho nic nenapadá.
Tak opět něco slíbili a neví jak na to. Doufám, že se jim to podaří a dostanou Aničku z té její choulostivé situace. Tak zase příště, čus.