Anička pokračuje ve svém příběhu v nemocnici, kam byla uzavřena na příkaz doktora Bezecného. Pokračuje příběh Anička,
Náhoda nebo osud?
Vyrůstala jsem tam celkem v pohodě a byla spokojená. Je jasné, že na maminku jsem nezapomněla nikdy, a to mi vydrželo do dneška. Prostě se mnou usíná každý den. Vzpomínku na tatínka jinou než tu fotku, kterou jsem vám ukázala, nemám.
Učila jsem se celkem dobře. Nechci se nějak vychloubat, ale vyčnívala jsem tam v prospěchu nade všemi. Taky mě bavilo učit malé děti. Chodili za mnou radši než za svými tetami, tedy vychovatelkami. Po ukončení gymnasia mi byla udělena výjimka a já mohla jít studovat na moji vytouženou vysokou školu přírodovědeckou. Odjakživa jsem milovala zvířata a přírodu. I nyní zbožňuji vycházky do lesů a doma mám taky kočku. Říkám jí Jarmila.
Bohužel musím říci, že mě ta škola moc nešla. Nešlo se mi nabiflovat všechny ty názvy a poučky. Ležela jsem ve všech těch knihách od rána až do večera a prostě to nešlo. Na jednu zkoušku jsme také měli jednoho profesora, který se pro mě stal nejlepším a nejvzácnějším člověkem na tomto světě.
Když jsem k němu šla podruhé na zkoušku. Poprvé se mi nepovedlo napsat test, tak jsem se k němu vůbec nedostala, ale podruhé jsem měla test za jedna a šla k němu na ústní zkoušku. Pověděla jsem mu úplně všechno, byl očividně spokojený a povídá,
„slečno Aničko, dám vám za jedna, ale než mi ještě dáte váš studijní průkaz tak bych vás rád pozval na kávu a něco vám řekl, tu jedničku můžeme napsat třeba tam, to má čas.“
Je jasný, že jsem se toho pozvání lekla, ale souhlasila jsem. Celý rok jsem na něm visela pohledem a dala bych úplně všechno za to, aby mě takhle oslovil a teď, když to přišlo tak jsem dostala strach. Věděla jsme, že nemůže být můj, protože měl přítelkyni a to byla jeho tajná láska skoro po celý život. Nevím, jak se to dostalo mezi studenty, ale kolovalo o tom mnoho historek.
Když jsme se usadili v cukrárně a v klidu začali usrkávat šálek kávy, povídá,
„slečno Aničko, nic mi do toho není, ale celou dobu cítím, jak se tady na té fakultě trápíte. Je to pro vás utrpení tady studovat. Bez pochyb vím, že tu školu doděláte, budete jedna z nejlepších v oboru, protože všechno doženete svojí pílí a pracovitostí, avšak, věřte mi, nebudete nikdy šťastná.“
Touto větou mi vyrazil dech. Vybrečela jsem se mu na rameni a pověděla mu celý můj příběh, přesně jak ho povídám tady vám teď. Po tom mém vyprávění povídá,
„nechte domov domovem, nic jim nedlužíte. No co, udělili vám výjimku, ale to jste si zasloužila. Jestli tam budete mít nějaké problémy, pojďte bydlet ke mně. Postarám se o vás, než doděláte nějakou jinou školu. Budu to dělat hrozně rád a uděláte mi tím strašnou radost.“
Byla jsem jako v mrákotách, ani jsme nezaregistrovala naše rozloučení, ani index se známkou ze zkoušky jsem si od něj nevyzvedla. Přemýšlela jsem o tom celou noc. Nešlo mi usnout. Stále jsem si pro sebe říkala,
„jak to mohl vědět. Copak je to jasnovidec. On mě vůbec nezná a ví o mně úplně všechno. Ve všem má úplnou pravdu. A už spi holka.“
K ránu jsem měla jasno. Ihned po snídani, stojím za dveřmi ředitelny a prosím o přijetí u ředitele našeho dětského domova.
„Aničko, ty teda vypadáš? Řekni mi prosím tě, co je to za kluka na kterého si celou noc myslela, že jsi nezamhouřila ani oko?“ Povídá s úsměvem na tváři ředitel.
Místo odpovědi jsem se tak strašně rozbrečela, že jsem ze sebe nemohla dostat ani slovo.
„Já to tak nemyslel, to byl jenom žert, Aničko, Aničko, pověz mi, co tě trápí. Ty jsi tu zkoušku včera neudělala viď? Prosím tě nedělej si z toho nic. Kdybych já měl brečet kvůli každé zkoušce, kterou jsem na vysoké neudělal tak brečím celá studia,“ začal mě chlácholit ředitel.
„Ne, ne pane řediteli. Dostala jsem jedničku. Ale vůbec mi to nebaví, nejde mi to dřu se co můžu abych vás tady v děcáku nezklamala a jsem tak nešťastná. Chtěla bych být zdravotní sestřičkou a bojím se, že mě vyrazíte.“
Zjevně jsem mu tím vyrazila dech, ale pamatuji si, že úsměv z tváře mu nezmizel. Řekl jenom, že to nezáleží jenom na něm, ale že se bude snažit mně vyhovět a večer mi dá vědět.
Celý den jsem byla jak na trní. Ani už si nepamatuju, jestli jsem si přála, aby mě to schválili v domově nebo bych radši kývla na nabídku pana profesora.
Večer přišel pan ředitel za mnou na pokoj a spustil,
„tak Aničko, mám pro tebe dobrou zprávu. Školní rada ti tu zdrávku schválila ..“
„Huráááá,“ skákala jsem po pokoji jak divoká a jenom křičela,
„budu zdravotní sestřičkou, jupíííí.“
Tak jsem tedy úspěšně vystudovala zdrávku a pracuji tady v nemocnici. Svojí práci mám nade všechno ráda, ale teď jsem bohužel tady v blázinci a nevím jak z toho ven.
Poslední větu už nemohla ani doříct, kvůli pláči. Na pokoji nastalo hrobové ticho, jenom bylo slyšet pravidelné škytnutí Aničky, z důvodu jejího pláče. Dlouhé ticho přerušila zase Anička,
„jo, a jestli se ptáte, kdo je ten profesor, tak je to Josef Mamlas, profesor na přírodovědecké fakultě v Plzni.“
„COŽE!“ Vykřiklo nás všech jedenáct, co jsme tady byli u Aničky na návštěvě.
To je teda síla, co říkáte? Pepík Mamlas, je ten, co nejvíce pomohl Aničce. To je neuvěřitelné, tak už se těšte, co přinese další příběh.