OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Někdo se ozval za zády holek. Josefínka si vylila srdíčko a svůj žal. Slyšel to ten tajemný posluchač? A kdo to může být? Jak vůbec holky mohl najít v úkrytu šípku, o kterém ví jenom Josefínka. Nebo snad ještě někdo jiný? Honem jdeme na to, příběh Přiznání pokračuje,

 

Tajemná návštěva  

 

„Oskare! Co tu děláš.“ Vykřikne Josefínka. Najednou vidíme, jak celá zbledla. Její křehké nožky povolily a ona padá ze šípku dolů. Byl to mžik. Já jsem nehnula ani brvou. Přeci jenom jsem vážkou zhruba tak půl hodiny a jsem ráda, že se na té větvi držím. Už jsem viděla Josefínku na tom ohromném kameni co byl pod naším stromem a tušila to nejhorší. Najednou těsně před dopadem vidím, jak Lojzička i Oskar zachytli její bezvládné tělo a letí s ním do měkké trávy nedaleko. Ani jsem nepostřehla, kdy se ti dva zvedli a letěli ji zachránit. Bylo to něco mimořádného. V životě jsem to neviděla. Tolik událostí v takovém mžiku se teď přede mnou událo. Všechno tohle musím říci našim.

„Našim?“ Postesknu si nahlas a zjišťuji, jak se mi po nich najednou zastesklo. Byla jsem s Lojzičkou, to jo, ale ten zbytek hroší bandy mi normálně začal scházet.      

Rychle procitám a letím za nimi. Když přilítám tak vidím jak už Josefínka procitá.

„No uf,“ oddechnu si, jak nejlépe to umím a to ještě nikdo neslyšel mé srdce, jak si odfouklo.

V klidu se napila a my všichni si sedli k ní.

„Slyšel jsi nás, Oskare?“ Povídá.

„Ano slyšel. Nechtěl jsem poslouchat, ale když jsem přilítnul sem k Vlašskému rybníku po tolika letech, tak první místo kam jsem zavítal, byl tento náš šípek. Však víš. Tady jsme vše plánovali, tady vznikala naše láska, tady jsem ti jí chtěl zase vyznat…“

„Mlč už. Nejde to. Víš, že to nejde. Proč jsi přilítnul. A proč zrovna dnes?“

„Nevím, nějak mě to sem táhlo, cítil jsem napětí. Mé srdce říkalo, leť, nečekej na nic, teď je ten okamžik.“

„Musíš zmizet. Je pozdě nedá se nic dělat. Nemůžu jít za tebou.“

„Není pozdě. Ještě ne. Josefínko. Pojď se mnou. Uteč se mnou. Mám už svůj rybník. Nic mi neschází. Tak pojď.“

„Ne, opravdu to nejde, už leť,“ odpověděla Josefínka se slzami v očích. Její hlas však byl rozhodný a zdál se neměnný.

Po této větě Oskar odletěl. Bylo tu najednou strašné ticho. Takové ticho jsem ještě nezažila. Kolem rybníku tisíce svatebčanů a my neslyšeli nic. Snad jsme na okamžik ztratily sluch nebo co, ale byly jsme jak začarované. Najednou do toho ticha pronikl rozhodný Josefínky hlas.

„Holky jdeme se připravovat na svatbu. Potřebuji od vás načančat a obléci ty nádherné šaty. Poleťte za mnou.“

Beze slova jsme s Lojzičkou letěly za naší kamarádkou nevěstou Josefínkou.

Vypadala nádherně. Nikdo tady se jí nevyrovnal. Byla doslova boží. Jen my dvě jsme věděly co jí trápí a jak strašně jí to sužuje. Byla jsem její svědek. Potěšilo mě to. Byla jsem ráda, ale v duchu si říkala, že jako svědek bych mohla všechno překazit.

„Vždyť když řeknu já, že je svatba neplatná, tak bude neplatná,“ přemýšlím nahlas. V tom se na mě otočí Lojzička a úplně vážně povídá,

„to tě nesmí, Terko ani napadnout. Je to jejich svět. Můžeme být šťastní, že nás do něj pustili, ale míchat se jim do života nemůžeme a nesmíme. Zapomeň na to, uvidíš, dopadne to tak jak má.“ Její slova byla ostrá a bez možnosti jakékoliv připomínky. Musím uznat, má pravdu. Budu mlčet a odsvědčím jim tu jejich veselku.

To už začali hrát svatební pochod, takzvaného „Mendelssohna“. Bylo to něco neskutečného. Žabáci hráli dokonale. Všechno vystrojené. Ženich nádherný. Musím podotknout, že i svědek je celkem šik a sluší mu to. Nic naplat moje oči zase hledaly jenom ty naše. Objevila jsem je a nemohla z nich spustit oči. Připadalo mi, že s tou svatbou nějak nesouhlasí. Stáli tam úplně opodál a koukali tak někam do dáli. Dokonce se mi jednu chvíli zdálo, že koukají do míst, kam odlítnul Oskar.

„Přeci o tom neví,“ povídám si pro sebe, ale to už jsem se soustředila na vlastní svatební obřad, který právě začínal. Oddávajícího nedělal nikdo jiný než Orel mořský. Bylo zvláštní, že se před ním dnes nikdo neskrýval a nikdo se ho nebál. Nad rybníkem tento den nastala absolutní harmonie, která se zákony přírody neměla nic společného. Všichni mu tu dnes říkali strýc Pírko. Docela mě to rozesmálo a pobavilo. Musím však říci, že jak jsem ho viděla v té mé podobě vážky tak mi připadal majestátný a strašně veliký. Neměla jsem z něj strach, ale absolutní respekt.

Vše utichlo, strýc Pírko promluvil,

„bereš si, vážko samče řečený Rezík zde přítomnou vážku samici řečenou Josefínka za manželku?“ Všichni ztichli i vítr ustal, nastalo hrobové ticho.

 

Tak zas příště. Ahooooooj zase někdy U hrochů.

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000080592069.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí