OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Honem na šípkovou větev u Vlašského rybníka. Jsem napnutý jak struna na kytaře toho žabáka z orchestru u rybníka, pokračuje příběh Let

 

Přiznání

 

Všechny tři jsme usedly na to nádherné místo, šípkovou větev. Celý rybník odtud vypadal fantasticky. Přesně tak jak nám ho Josefínka popisovala. Dnes byl ještě mnohem pestřejší. Nádherné hemžení svatebních hostů, sem tam někdo prolítnul nebo se pod námi ozval. Všichni ti svatebčani byli tak vyparádění. Myslela jsem, že jsem snad součástí nějakého filmu.

Z toho letu jsem byla stále v šoku. Nohy, ruce i křídla se mi třásly, jak kdyby bylo mínus deset stupňů. Oči jsem měla plné slz. Bylo v nich všechno, napětí, dobrodružství, štěstí, strach i neskutečný pocit ze splněného snu. Najednou do toho mého rozjímání slyším,

„haló, haló posloucháš mě vůbec,“ byla to Josefínka. Byla celá smutná a začala vyprávět,

„holky, to co vám teď řeknu, chci, aby zůstalo jen mezi námi. Nikomu bych to nikdy neřekla, a jestli by se to mělo provalit, tak to zatluču.“

„Jasně, neboj,“ jsme okamžitě odpověděly s Lojzičkou jako jedna.

„Já vím a věřím vám. Lojzičku už znám dlouho a tebe Terko z jejího vyprávění taky dokonale.

Tento rybník si rozdělily dvě rodiny vážek. Už je to strašně dlouho. Je to moje rodina a rodina mého snoubence a ode dneška také manžela Rezíka. Jistě tady vidíte spousty dalších vážek, ale ty tady nevlastní vůbec nic. Prostě je tady necháváme a oni pro nás za to pracují. Nemyslete si, mají se tu moc dobře, nikdo jim tady neubližuje a mají se tu bezvadně. Nikdo ani nepozná, kdo patří kam. Prostě si tu všichni dohromady žijeme moc spokojeně. Avšak existuje tady přísné pravidlo. Nikdo z mé ani rodiny Rezíka si nesmí vzít nikoho jiného, kdo tady s námi žije. Leda, že by pocházel z našich rodin, no a to je taky můj případ.

Pomalu od narození jsme byli k sobě určeni. Obě rodiny tím posílí už tak velikou moc nad rybníkem a je jasné, že nadvláda bude pokračovat dále.

Já jsem však od malička si oblíbila jednu rodinu, která žije tamhle v zátoce. Dostali od našich na starost celou louku nad tou zátokou.

Podívejte, je to ta nejkrásnější louka tady. Vidíte ty nádherně rozkvetlé kytky a ta vůně se line až sem. Strašně ráda mám tuto vůni. Strašně ráda mám pořád Oskara.“

„Koho že máš ráda Josefínko?“ Vykřiknu úplně zděšená až jsem málem zchrastla z větve na zem.

„Tak a je to venku,“ povídá velice smutná Josefínka.

„V té rodině mají chlapce. Jmenuje se Oskar. Už od malička jsem si s ním strašně ráda hrávala, no a potom v dospělosti jsme se do sebe zamilovali. Byla to láska jako trám. Byli jsme tak nenápadní s naší láskou, až na to přišel tatínek. Bylo zle. Strašně zle. Nakonec to dopadlo ještě dobře. Oskara jenom vyhnal. Od té doby jsem ho neviděla. Jenomže moje láska stále trvá a já nemám sílu ani odvahu se k té lásce k Oskarovi přiznat. Holky, co mám dělat? Poraďte mi. Já se z toho asi zblázním. Jsem tak nešťastná.“

Byly jsme z toho obě úplně vyvalené. Já i Lojzička. Obě jsme mlčely a nevěděly co máme naší smutné kamarádce říci. Už jsem to nevydržela a povídám,

„holka já si myslím…,“ když se zpoza mě ozval hlas,

„jsi to ty?“

 

Kdo to může být ten tajemný hlas. Je mi strašně líto Josefínky a obávám se, že jí není pomoci. No uvidíme příště. Tak pic zase někdy U hrochů.

 

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000056556183.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí