OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Už dlouho je známo, že čokoláda pomáhá mozku vymýšlet neuvěřitelné věci. Tak doufáme, že bude mít pozitivní vliv i u hrochů a něco vymyslí jak Aničce pomoci. Tak šup, rychle do čtení, pokračuje nám příběh Tajemství,


 

Rozuzlení


 

„Je na čase jít,“ povídám trochu rozmrzele. Stále totiž jsme nic nevymysleli a byli jsme z toho všichni trochu nervózní.

Všichni mlčky vycházíme pospolu a jdeme kolem nemocniční zdi. V tom slyšíme z otevřeného okna nějaké hlasy. Zastavíme, koukáme do okna a posloucháme,

 „to nám to pěkně vychází. Zapadá nám to do sebe pěkně kamínek po kamínku. Zbavili jsme se té protivné a vtíravé sestry Anduly jednou pro vždy. Teď se ještě zbavit toho nebezpečného primáře. Naštěstí je to takový hloupý dobrák, tak doufám to nebude žádný problém. Škoda, že nám ten hroší fotřík vyfoukl toho parchanta Tomíka. Tím bych se stal slavným a primář by musel odstoupit ihned. Škoda. Škoda. Ale co říkáš tomu jeho fotříkovi. Ten vypadal co? Takový člověčí hrošík. Povím ti strašný stvoření. HA, ha, ha, ha.“

Nebyl to nikdo jiný než doktor Bezecný se svým asistentem. Ještě jsme stačili zaslechnout,

„neokouněj tady a zavolej zase tu novinářskou smečku. Musím udělat prohlášení o Andule a připravit pěkný překvápko primářovi,“ pokračoval doktor v rozhovoru se svým asistentem.

V tom všichni vidíme, jak se Slávek nadouvá a rudne. Když jeho barva dosáhla barvy semaforu tak se začal zvětšovat a kynout. Nebyl schopný ani hlásku. Věděli jsme, co přijde. Bylo to jenom otázka chvilky. Najednou stál vedle nás statný hroch. Začal se nadychovat. Otevřel svojí ohromnou tlamu. Bylo vidět, že je pěkně naštvaný. I když to byl náš kamarád, takhle jsme ho ještě rozzuřeného nikdy neviděli. Následovalo ohromující,

„Uáááááááá!“

Výkřik směřoval do otevřeného okna. Během okamžiku byli oba v okně. Civěli dolu na Slávka a byli strašně bledí.

Jakmile zmizeli zpět, Slávek se proměnil zase v člověka. Koukali jsme do okna a slyšeli,

„vi vi viděl jsi to, to byl přece hroch,“ a potom následovali jenom dvě tupé rány. Něco jak když padne pytel brambor na zem.

Začali jsme se tomu hihňat a pokračovali ulicí k domovu. Ještě hodně z dálky jsme zaslechli,

„pomoc, pomoc, leží tady doktor a asistent, něco se muselo stát.“ Tento výkřik nás úplně už rozchechtal, takže jsme šli k domovu ve výborné náladě. Než jsme se rozloučili tak jsme si slíbili, že se sejdeme zítra a každý předloží nějaký plán na záchranu Aničky.

Přicházím k hrochům jako poslední. Všiml jsem si, že nálada je na bodě mrazu. Bylo mi to hned jasné. Nikdo nic nevymyslel. Byli jsme tedy bez jakéhokoliv plánu. Měli jsme strach o Aničku. Každý den navíc v blázinci je pro ni hrozně nebezpečný. Všiml jsem si jak je Slávek stále pyšný na svůj včerejší výstup a stále by se chtěl o tom bavit, avšak parťáka, který by to od něj chtěl znova slyšet ne a ne najít. Bodejť jo, slyšeli jsme to každý od něj nejméně stokrát.

Jak tak všichni sedíme a mlčíme, spadne mezi nás z nebe balíček. Vzhlédneme nahoru, kdo jen to mohl k nám hodit a už jenom zaregistrujeme holuba, jak mizí v dáli. Ani naše ptactvo nestačilo reagovat.

Klárka se vrhla k balíčku a v mžiku ho měla rozbalený. Byl tam dopis a výstřižek z novin. Vzali jsme nejprve noviny a Terka nám začala číst článek, který se jmenoval Horor v nemocnici.

Včera v odpoledních hodinách byli nalezeni v kanceláři dvě osoby v bezvědomí. Když je sestry probraly tak stále něco brebentili o hroších na silnici. Případ se trochu podobá situaci v nemocnici z nedávné doby, kdy v podobném duchu byla odvlečena velice oblíbená sestra Anička do blázince.

Jedním z těchto mužů byl i doktor Bezecný, který v kauze Anička hrál titulní roli. Byl totiž hlavním žalobcem. Po příjezdu pana primáře se doktor Bezecný rozpovídal. Byl totiž tak vyděšený, že pověděl úplně všechno, i o plánovaném puči proti primáři a také o cíleném nátlaku na sestru Aničku.

Výsledkem bylo okamžité propuštění doktora Bezecného z nemocnice. Také sestra Anička byla propuštěna, ale z blázince. Zároveň za velikých ovací byla přijata zpět do nemocnice. Všem se ulevilo. Tak skončila velká hroší nemocniční záhada.“

„Hurá, hurá,“ křičíme všichni jako jeden. Byli jsme šťastni, za Aničku, ale taky se nám to náramně hodilo, protože jsme neměli žádný plán.

Ještě tady byl ten dopis, který byl také v balíčku. Tentokrát ho vzala Klárka a čte ho ostatním.

Ahoj všichni moji kamarádi, mockrát vám děkuji za Aničku. Nezlobte se na ni, že nechtěla vstoupit do vaší party. Bylo by toho na ní už moc. Byl jsem jí včera navštívit a musím vám říci, je strašně šťastná. Moc vás pozdravuje a taky děkuje. Je jí, i mně jasný, že v tom musíte mít prsty vy. Váš Josef Mamlas. PS.: jste všichni zváni ke mně do Plzně a můžeme spolu podniknout nějaký krásný výlet.

 Měli jsme z toho tak krásný pocit, že jsme si museli zazpívat tu naší klasickou hroší, lidskou a ptačí písničku. U hrochů nastala pohoda a souznění. Do této pohody povídá Terka,

„Tak co, nemáte chuť si dohrát ten golf, který jsme museli přerušit?“

  Všichni do toho křičíme, jak můžeme,

„jasně, jasně jdeme na to.“

 

 

Tak nám skončil příběh. Začal tak nevině, obyčejným babským tlacháním u Terezy a vyvinulo se z toho takové drama. Naštěstí se šťastným koncem. Jistě nebudeme dlouho na další jejich dobrodružné historky čekat. Už se na ně strašně těším. A co vy na to?  

 

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000075844963.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí