Tak už je na čase, aby se vymáčknul, nemyslíte? Honem, já už se tak těším na to ano a taky na ty bujaré oslavy potom. Jdeme na to, pokračování příběhu Tajemná návštěva je tady
Odvaha
To ticho snad trvalo věčnost. Přerušil ho až hlas Rezíka,
„Josefínko, promiň, ale já nemůžu.“ Po těchto slovech to u rybníka udělalo,
„uááááá,“ a Rezík pokračoval,
„všichni mě omluvte, ale opravdu to nejde. Vím, že si to naše rodiny přály už od narození, ale mé srdce se proti tomu vzbouřilo. Nemůžu si pomoci, slíbil jsem lásku někomu jinému. Tady Julce.“ Nádherná vážka vylítla z davu a letěla přímo k Rezíkovi a ten pokračoval,
„vím, že jsme se tímto stali vyhnanci a porušili zákon vážek. Proto se z celého srdce omlouvám hlavně Josefínce, jejím rodičům a všem ostatním svatebčanům. Bohužel svatba nebude. Promiňte!“
A opět nastalo hluboké ticho. Toto ticho přerušil smích Josefínky. Nejprve byl slabý, ale pomalu sílil a sílil, až se začala řehnit na celé kolo a na všechny. Jediný my s Lojzičkou jsme znaly pravý důvod. Ostatní si mysleli, že se z toho dočista pomátla na rozumu. Smála se jediná, nikdo jiný ani nepípnul. Když se dosmála tak se vrhla kolem krku Rezíka. Vystřihla mu takového hubana až málem upadl.
„Díky, mockrát díky Rezíku. Neměla jsem odvahu jako ty. Jsi báječný a strašně odvážný. Mám tě za to moc ráda. Ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost. Také mám ráda někoho jiného. Je to Oskar. Dneska tady byl za mnou na návštěvě. Znova mi vyznal lásku. Já ho stále miluji.“
„Já jí snad dám pár facek. To je takový tele ta naše holka a ten její Rezík taky. Vlastně ne její, ale někoho jiného. Co to melu. Dejte mi štamprdle nebo zešílím. Oskar, zase Oskar. Měl jsem mu tenkrát vyprášit kožich, hulvátovy nevychovanému. Jak si jenom dovoluje se tu ještě ukázat, holota žebrácká,“ spustil táta Josefínky. Byl u toho lamentování celý rudý. Vypadalo to, že každou chvíli musí prasknout.
„Gustíku, nejanči tady tak, jsou tu všichni. Ještě si ublížíš.“ S klidným hlasem se ho snaží ukonejšit maminka Josefínky. Josefínka vypadala, jako by je ani neposlouchala,
„no jo, ale kde já teď najdu Oskara? Vždyť jsem ho vyhnala? To je můj konec,“ a dala se do hlasitého pláče.
Nikdo z rodiny ani ze svatebčanů netušil co se děje. Jenom mlčky kouleli očima a čekali, co se bude dít dál. V tom to přišlo. Z míst, kde byl náš zbytek hroší bandy, se ozvalo strašlivé, ale tak strašlivé,
„uááááááááááá,“ až všem šel mráz po zádech z té hrůzy.
Byl to hroší řev, o tom nebylo pochyb. Všichni se otočili tím směrem. Stáli tam tři hroši. Mně, Lojzičce i Josefínce to bylo jasné. Nebyl to nikdo jiný než Maruška, Slávek a Tomík. Proměna byla dokonána. Chtěli pomoc Josefínce zavolat Oskara. Nevím čím to mohlo být, že se v této situaci proměnili zpět na hrochy, ale asi za to mohla odvaha a síla lásky, která tady u rybníka byla cítit každým coulem.
Všichni byli v šoku při pohledu na hrochy. Strach. Byl to strach, který všechny rozklepal. Strachy se třásl i strýc Pírko, statný to orel. Přilítl ke Slávkovi a povídá,
„pře pře předávám ti vládu nad tímto rybníkem,“
„ale ne, neboj, vláda je tvá. Mám však jednu prosbu. Podívej támhle,“ a ukázal na našeho řidiče limuzíny.
Ten když viděl jak se ti tři pasažéři, které ještě před chvílí vezl, proměnili v statné hrochy, skácel se k zemi jak podťatý.
„jasně, není problém. ZÁCHRANNÁ LETKO, VPŘED,“ zavelel.
Tak zas třeba zítra. Ahoooooj.