OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Tak co, zachrání letka řidiče limuzíny, který se skácel k zemi jak hruška? A co Oskar? Uslyší silný řev hrochů? A pochopí, že se má vrátit? Tak honem čtěte už. Příběh Odvaha pokračuje

 

Hádka

 

 

Na povel strýce Pírka se zvedlo asi sedmdesát vos. V čele letěla vosa a držela prapor s červeným křížem. Ostatní měly na všech končetinách bílý návlek také s červeným křížem. Vidím, jak se blíží k řidiči limuzíny. Nejprve všechny několikrát proletěly kolem jeho uší . Ani  to s ním nepohnulo.

Potom si všimnu, jak pětičlenná hlídka vyráží vpřed a tasí svá žihadla. Jedna vosa za druhou vráží své žihadlo do zadnice našeho řidiče,

„áááááúúúú toto bolí, potvory jedny,“ vylítne, jak kdyby měl na sobě péra či co a mizí v limuzíně.

Všichni do jednoho co jsou tady, u Vlašského rybníka, se řehtají na celé kolo. Bylo to nádherné uvolnění napjaté atmosféry.

„Toho teda muselo pořádně bolet a zadek bude mít jak pořádná kobyla po těch štípancích,“ povídám Lojzičce, ale ta jen kroutí hlavou,

„neboj se o něho, Terko, to jsou vosy záchranářky a ví, co dělají. Mají speciální výcvik na záchranu životů v těchto situacích. Oni ho sice pobodaly, ale nepustily mu tam žádný jed. Byla to jenom taková zdravá masáž, aby se probral ze šoku. Nazvala bych to protišokovou terapií,“ a hrozně se u toho žulí, až vyprskne smíchem.   

Po třetím ohromném zařvání našich hrochů vidíme v dáli, jak se vrací Oskar. Josefínka mu padá kolem krku,

„Oskare, promiň. Neměla jsem dost odvahy na to, abych se vzepřela rodičům. Taky tě miluju, moc tě miluju. Nikdy jsem na tebe nepřestala myslet od té chvíle, co jsi odešel“.

„No, no, brzdi holka. To nikdy nedovolím, aby si tě vzala taková nula. Co nula. Ty jsi horší než nula, Oskare. Ty jsi drzá a vlezlá vážská nula, horší vážku než ty jsem ještě snad neviděl. Moje holka si tě nikdy nevezme. To si pamatuj. Jen přes moji mrtvolu.“ Tyto slova řval na celé kolo otec Josefínky. Bylo to jasné. Oskar nemá šanci. Nikdy nedá svolení ke svatbě.

„Když nepovolíš, nevadí. Půjdeme pryč. Uteču s ním. Nevadí mi, že je chudý a nemá nic. Půjdu s ním kamkoliv.“ Znělo to od Josefínky jasně a zřetelně. Byla rozhodnutá následovat Oskara třeba nakonec světa.

„Počkejte, počkejte. Než dojede k nějakému neštěstí, chtěl bych vám něco říci. Hodně se toho změnilo od té doby, co jsem tady nebyl. Tedy spíš co jste mě odsud vyhnal,“ úplně vyrovnaným a klidným hlasem promluvil Oskar.

„Nic tady říkat už nebudeš! Řekl jsi toho víc než dost, klacku jeden,“ pokračoval ve strašně velkém vzteku tatínek Josefínky.

„A už toho mám dost. Mlč už. Mluví z tebe jenom vztek a zloba ze zpackané svatby. Taky mě to mrzí a je mi do breku, ale když nám chce Oskar něco říci tak ho nech mluvit. Každý má právo se nějak bránit. Mrzí mě, že jsem mlčela před lety, kdy jsi ho vyhnal. Ani tenkrát jsi ho nepustil ke slovu.“ Spustila na něj maminka Josefínky a začala u toho celá červenat.

To bylo znamení. Vážkám, když se něco nelíbí tak u toho červenají a ona byla úplně rudá.

 

 

Konečně do toho musela vstoupit ženská. No ženská zrovna ne, ale vážka. Maminka Josefínky zakročila. Tak se těžte na příště, jak se bude příběh vyvíjet dál.

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000058000541.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí