OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

 

Za dveřmi už čeká Anička, tak honem za ní. Příběh Božský nápad má pokračování

Anička

Zpoza dveří se ozve,

„dále,“

nebyl to nikdo jiný než Anička. Všichni jsme pomalu vešli na pokoj. Byla tady sama. Seděla smutně na posteli, její krásné dlouhé vlasy volně padaly přes krk směrem dopředu a vytvářely nádherný obraz na bílé nemocniční noční košili. Přišli jsme blíž a obklopili její lůžko. Byli jsme zticha. Nikdo si netroufal začít. Byla smutná, moc smutná. Její oči ztratily lesk, který jsme znali z dřívějška. Vypadali, jako by je někdo pokryl nějakým temným suknem nebo jen obyčejně stáhnul průhledné žaluzie, kterými sice bylo vidět ven, ale dovnitř už neproniklo vůbec nic. Do tohoto hrobového ticha promluvila Anička,

„čekala jsem vás. Věděla jsem, že přijdete a ráda vám povím můj příběh, ale bohužel není tam moc veselých historek, co zažíváte vy. Nestěžuji si. Měla jsem v životě také velké štěstí na lidi, které jsem potkala, no spíše bych řekla jen na jednoho člověka, ale to už přeskakuji. Moc jsem o tom přemýšlela, co vám říci až se objevíte. Nechtěla jsem s mým osudem nikoho otravovat, ale měla jsem tu návštěvu, před chvílí odešel. Škoda, že jste nepřišli dříve, mohli jste se s ním setkat. Chtěl vás navštívit, ale netroufal si. Byl tam u vás v pavilonu.“

„Cože? A kdo to je? Honem povídej. Já jsem z toho celá blázen,“ skočila jí do řeči plná emocí Maruška.

Z řečí Aničky bylo jasné, že existuje někdo, kdo jí zná, ale zároveň zná i naše tajemství. Všichni jsme byli v šoku. První jsem se probral já a povídám,

„Aničko, než budeš pokračovat a to si piš, že tohle si vyslechnout musíme, tak ti chceme všichni, jak tady jsme něco sdělit, včetně našich kamarádů, kteří schovávají tady v igelitce.“

„Ty myslíš Lea a jeho ptačí parťáky viď?“ Pokračovala Anička.

To už jsme na ní vytřeštili oči úplně všichni. Než někdo z nás stačil něco říct, tak ona povídá už mnohem veselejší,

„bude lepší, když nejprve vyslechnete můj celý příběh, který jsem se rozhodla vám povědět a myslím, že už z toho vám bude hodně věcí jasných.“

Stále ještě v šoku hledíme upřeně všichni na ní a hltáme každé její slovo.

„Celý den si to v duchu připravuji a teď najednou nevím, kde a jak mám začít. Tak to asi vezmu od začátku.“ Začala své vyprávění Anička.

„Narodila jsem se v Plzni. Maminka ještě studovala na vysoké škole pedagogické. Chtěla být učitelkou. Byla zamilovaná do dějin. Prý si strašně ráda listovala v knihách a přemýšlela o dalekých krajích a o tom jak to tam asi vypadalo v dávných časech. Byla tuze krásná. Divím se, že si vybrala zrovna tatínka. Asi měl nějaké kouzlo, protože krasavec to zrovna nebyl. Tady se podívejte, mám tu jeho fotku,“ a podává nám černobílou fotku mladého muže, kterou měla schovanou pod polštářem a pokračuje.

Tatínek stavěl mosty. Byl to inženýr stavař s odborností přes mostní techniku. Stále byl pryč, ale jak jen prý mohl, tak byl u nás. Vždycky prý říkával,

„holky nebojte se, až vydělám spousty peněz, tak už od vás nikdy neodejdu, to vám slibuju.“

Jednoho dne dostala firma, kde pracoval, zakázku do Súdánu a tatínek tam měl dělat hlavního vedoucího. Od té doby se už neukázal a nikdo ho už nikdy neviděl. Maminka se z toho zhroutila. Čas vše zahojil. Zase se začala usmívat a být šťastná. Zase byla plná elánu a radosti ze života. Doufala, že vše špatné je za námi a nastává obrat, který nás dvě bude provázet celý život. Tu dobu si už pamatuju. Bylo mi 6let. Jezdili jsme spolu na výlety, vyprávěly si dlouho do noci a pořád se jenom smály. Ta doba byla fantastická a bylo to nejhezčí období mého života.

Jednoho rána zase spěchala do své milované školy. Učila dějepis na střední škole v Plzni. Milovala tu práci. Předčítala mi všechny ty žvásty, které vyplodili její studenti, jen aby jí nějak oblafli. Vzpomínám, jak jsme se tomu strašně řehnily. Někdy to byla tak vtipné, i když to s dějepisem nemělo nic společného, že jsem jí přemlouvala, aby tomu studentovi nedávala pětku. Kolikrát mě i poslechla a dala třeba trojku. Já z toho měla potom takovou radost a představovala si to nadšení toho kluka nebo holky jak se tváří nad trojkou, když jasně počítali s pětkou. Podle mě ji všichni kluci museli tajně milovat, byla opravdu nádherná.

Odpoledne jsem ji zase čekala jako obvykle až si mě vyzvedne v družině. Místo maminky se objevil policajt. Něco šeptal paní učitelce a pak mě odvezli. Večer mi sdělili, že maminka se už nevrátí. Ráno jak spěchala do práce, tak ji přejelo auto, byla na místě mrtvá.

Večer, když jsem ležela v posteli tak jsem prosila všechny a všechno možné ať se ráno probudím a není z toho nic pravda. Bohužel, ráno když jsem se probudila, tak jsem byla na stejném místě jako večer. Byla to moje první noc v dětském domově.


 

Je to smutný příběh. Věřím, že až jí hroší banda vezme k sobě, zase bude Anička šťastná. Zatím však je stále v blázinci a nešťastná. Pokračování jejího příběhu zase příště.     

 

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000075844963.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí