Žert nebo náhoda?
Rozhlížíme se po pokoji. V tom Slávek rozsvítí baterku, což mě dost překvapilo.
„Kdes vzal to světlo?“ Ptám se tedy ihned.
„Ale, zakřičel jsem na jednoho návštěvníka a s tím ti to tak škublo, až mu tato baterka vylítla leknutím z ruky přímo k nám“, povídá Slávek a Terka se ho hned ptá,
„a proč jsi mu jí nevrátil?“
„Líbila se mi a taky jsem věděl, že se jednou bude hodit. A ještě mi řekni, že nemám pravdu“,
„ale máš, máš ty náš spasiteli“ odpoví Slávkovi mile Tereza. Ještě, že je tu tma, jinak bychom určitě viděli, jak se tetelí blahem po těchto hřejivých slovech. Začínáme s prohlídkou kanceláře, když v tom,
„dooobrýýý den trouuubóó“,
„zhasni to Slávku, rychle, má tady papouška ať nás neprozradí“, volám na Slávka.
Papoušek se uklidnil a my pokračujeme v hledání potmě, ještě jsme taky chvilku čekali, jestli se ředitel neprobudí a nepřijde, v tom si něčeho Tereza všimla vzadu na poličce,
„Slávku, podej mi to světlo, já na chvilku rozsvítím a ty tam šáhneš, vypadá to na ten foťák“,
Slávek natáhne ruku a opravdu vytáhl foťák. Všichni se na něj hned vrhneme, a když jsme objevili tu fotku tak tam je zobrazen Tomík normálně, jako hroch.
„Si měla asi halucinace nebo co“, trochu se nazlobeně osočím na Terezu,
„rychle to vymaž a nedělej teď chytráka“, okamžitě mi odpoví tím samým tónem. Mažu fotku, položím foťák na to samé místo, když se ozval znova papoušek,
„páávouk ti na zádech leží, týýý ho viiidět můžeš stěěěží“ a hned na to strašlivý výkřik Terezy,
„Slávku, Slávku máš na zádech strašného pavouka, já se bojím, pomóóc“,
Se Slávkem to nic neudělalo, pouze ho vzal, prohlídl ho a odhodil. Když jsme se rozhlídli kolem, bylo jich tu asi patnáct, vypadalo to na nějaké sklípkany. Tereza se strachy třásla, nebyla schopná žádného pohybu a drkotala zuby, náhle se rozsvítilo na chodbě, otevřely se dveře a vešel ředitel v noční košili.
„Á hodní pavoučci, hodní, hlídejte pašáci a co je tohle?“
Vytřeštil oči na Slávka, který měl hlavu hrocha a tělo člověka. Už se neklepala jenom Tereza, ale i Jarda. Byl celý bílý a úplně splýval se stěnou.
„Mně už se o těch hroších i zdá, budu si muset zajít k doktorovi pro nějakou pilulku, a ty kuš ptáku jeden, dělat takový virvál v noci“ a nato odešel.
Jak se zhaslo, vylítli jsme ven z toho domu jak ohnivé čáry. Ještě venku jsme se všichni strachy klepali. Nikdy už se bohužel nedovíme, zda to na nás ten ředitel jenom hrál a takhle nás doběhl schválně nebo to byla jenom náhoda.
Když jsme dorazili ke hrochům, bylo už k ránu, přivítal nás nádherný pohled úžasné souhry hrochů, lidí a ptáků. Viděli jsme, jak Klárka spí v náručí Marušky a nad nimi stráží jejich sny Lojzička s Culíkem.
Bylo to neskutečně krásné a hřejivé u srdce.