OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Ahoj všichni kámoši hrochů, Lojzičky a spol., Klárky, Terky a Jardy,

kdo může být ten pan Mamlas a co asi nás čeká za příběh? Pěkné čtení při pokračování příběhu Devin.

 

Ze života pana Mamlase

 

Pozveme tohoto zajímavého chlápka ke stolu. Pěkně se s ním povídá, jako univerzitní profesor zná spoustu nádherných historek ze školy a Klárka na něm visí s vykulenýma očima a otevřenou pusou.

„A pane Josef, kde jste byl dnes na túře? Anebo jste strávil celý den tady v kempu?“ Ptá se ho Klárka a čeká nějakou historku, ale nejdříve mu poví, kde všude jsme byli my a jak jsme se sem na ten Antýgl vlastně dostali, ale historku se záhadným dědou nějak opomněla říci. 

„To jste měli tedy pěkný výšlap,“ povídá pan Josef a hned pokračuje,

„pocházím tady odtud nedaleko ze Sušice, a tak to tady na Šumavě mám prochozené křížem krážem už jako malý kluk s rodiči. My jsme vlastně nikam jinam nejezdili než sem na Šumavu a do Tater. Tatry miluju stejně jako Šumavu. Mám vždycky z toho takový nádherný pocit tady, když se odtud vracím. A jsem přeci biolog a taky vášnivý houbař a znalec hub. Nechci se vám tady chlubit, ale to už je strašně dávno, kdy jsem nějakou místní houbu nepoznal. Já tady vlastně v těch šumavských lesích, loukách a kopcích pozoruji jenom ty kytičky a houby a památky mě moc nezajímají.

Ale něco vám musím povědět, asi před rokem, jo před rokem to bylo, jsem se zase poflakoval místní přírodou a byl jsem tam někde u Zlaté Studny, přesně v těch místech kde jste byli vy dva dneska na procházce. V tom vám projdu takovým mlázíčkem a přede mnou se objeví malá paseka a uprostřed té paseky ohromné kolo plné kopretin. Nádherně bílých sněhových kopretin. Bylo zajímavé, jak ty kopretiny byly přesně oddělené, jako by byly sázené podle nějakého provázku, ale nic jsem neobjevil. Byly vám náramně husté. Neobjevil jsem žádný stonek ani list, bylo to jako kruhová sněhově bílá peřina. Jen si ulehnout.

Povídám jsem biolog a myslím, že i rozumně přemýšlivý člověk, ale tento fantastický úkaz si nedovedu vůbec vysvětlit. Koukal jsem okolo a nikde jinde se nevyskytovala žádná jiná kopretina, jenom tam. Jako by je tam někdo nasázel těsně přede mnou. Nemohl jsem se nabažit toho slastného pocitu. Vše jsem vyfotil, zdokumentoval a už se těšil, jak na katedře všechny mé studenty posadím na zadek, až jim to ukážu.

Stále jsem chodil kolem toho kruhu a cítil takový zvláštní pocit něco jako strach, napětí, zvědavost. Všechny tyto pocity se ve mně praly a míchaly. Bylo to jako nějaký výtečný film, od kterého se nemůžete odpoutat a vtáhne vás do svého děje. Nechtěl jsem tento úkaz poničit tím, že bych do toho kruhu vstoupil nebo poodhalil rukama pár sněhových květin. Nemohl jsem to zničit, ale stále jsem tam stál jako přikovaný.

V tom se ozývalo něco zevnitř, myslím u mě zevnitř, z myšlenek, z podvědomí. Na celém mém těle naskočila husí kůže, záda polil mráz, hrdlo se uzavřelo a já se nemohl nadechnout. Jak už jsem řekl, jsem spíše praktik a ne nějaký idealista či básník, ale stávalo se to stále silnější a silnější, co takhle se dotknout, přivonět nebo se alespoň naklonit a nasát tu neskutečnou vůni. Najednou pozoruji, jak mě tělo přestává poslouchat a jenom myšlenky mě vedou k tomu kruhu a..., „

„né, né, né pane Josef nechoďte tam je to nebezpečný tuze nebezpečný,“ vykřikne co má hrdlo Klárka a okamžitě vylítla od stolu a utíká pryč.

Všichni hosté bufetu se okamžitě otáčejí za naším stolem a kroutí hlavami, co jsme asi Klárce provedli.

„Proboha, to je strašné, já jsem nechtěl Klárku vyděsit, ale to je ta moje věčná smůla. Jsem nebezpečný pro moje okolí, jak mně poslední dobou všichni říkají. Neměli jste mě vůbec pouštět ke svému stolu a nabízet mě tu vaší pohodu a laskavost, zaplatím a zmizím a ještě jednou se strašně omlouvám.“ Povídá smutným hlasem zcela zdrcený Josef.

„Ne, ne nikam nechoď Josef. Asi jí ten tvůj příběh jenom něco připomněl a utíkala si to ověřit a neuvědomila si při tom, že tě tím může zranit. Nikam nechoď, počkej tady na nás, za chvíli jsme oba zpět. Opravdu nikam nechoď. Jsem napnutý jak struna, jak to dopadne .“  Trochu jsem se snažil uchlácholit Josefa a upaloval za Klárkou.

Jak jsem za ní pospíchal, tak také mně běhal mráz po zádech a měl divný pocit.

„Tatí , to je něco viď. Omlouvám se, ale já mám strach, vždyť o tom kruhu kopretin mluvil dneska ten děda na Zlatý Studni, to je přece to místo kde se ztratila Devin“ vychrlí na mě Klárka.

A já nevím, co jí na to mám říci, protože taky začínám cítit strach z tohoto Šumavského příběhu, který začal tak strašně dávno.      

 

 

Taky vám z toho běhá mráz po zádech jako mně. Vydržte, příště se určitě dovíme víc.

 

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000080592069.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí