OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Jakmile vešli dovnitř, ozvalo se hurónské „SKOL.“ „Fando, zachraň mě nebo je do pár vteřin po mně. Jsem dočista vyprahlej,“ zakřičel Jarda na číšníka, ještě než dosedli s Viktorií ke stolu. Partička ze Solný byla komplet. Šest chlapců a tři dívky se mačkali u jednoho stolu jako obvykle. Jako první dostal pivo Jarda, než Fanda stačil rozdat další objednávky, podával mu zpátky prázdný půllitr. „no Šerloku, ty máš splávek. A ty milý číšníku, nečum a upaluj roztáčet dalších pár kozlíků,“ vtipně prohodil kdo jiný než Standa Lebeda. Fanda se nezmohl ani na odpor, jenom zavřel pusu, otočil se a mazal k pípě doprovázen jak jinak než hlasitým smíchem.

„Tě péro Solňáci,“ ozvalo se nad jejich hlavami. Všichni jako jeden se otočili za hlasem a ztvrdli. „No to mě poser, Milan,“ vypadlo z Martina Douleho s pusou dokořán. „No to mě poser vespolek, Martine, taky tě rád vidím, můžu si přisednout?“ Všichni naráz vylítli ze židlí a nabízeli svoje místo Milanovi, jejich trenérovi z dětství, kterého si do jednoho, co tady jsou, nesmírně vážili. Když dosedl, spustil, „musel jsem tady na město, škemrat o dotaci na rolbu na příští rok a vzhledem k tomu, že to dopadlo úplně skvěle a odvez mě sem brácha, který se vrací až někdy v noci, mohu tady s váma pěkně zachlastat a zavzpomínat na starý dobrý časy.“

Jakmile mu přistál půllitr s pivem na stole, zvednul se, ostatní s ním a zakřičel na celou hospodu, co mu hrdlo dovolilo. „Kdo byl dneska nejlepší?“ Všichni doslova zařvali. „Zubři!“ Kdo dneska dal na prdel všem soupeřům?“ A opět následovalo mohutné. „Zubři!“ „Komu dneska jely nejlépe lyže?“ „Zubrům!“ „Kdo ty lyže namazal?“ Ozval se hurónský řev. „Milan!“ Po malé odmlce velice tenounkým hláskem se ozvalo z rohu, „Standa.“ Všichni se tomu začali chlámat. Jejich pokřik po každých závodech, ať dopadly, jak chtěly, byl kompletní. Následovalo pozvednutí půllitrů, ohromující cinkot skla a doslova rykot ze všech úst nad stolem. „SKOL.“

„Už jsem měl obavy, že jste to zapomněli,“ prohodil na všechny, sotva dosednul Milan. Porozhlédnul se kolem sebe, „ani nevíte, jak jsem rád, že držíte takhle pohromadě. Mám pocit, že se mi to opravdu povedlo vám něco předat. Jéjda, i ty Pepíku? Myslel jsem, že jenom lyžuješ a trénuješ a ty i do hospůdky…ale máš recht. Nejenom poctivou dřinou je živ člověk. Jak vím, Duklu máš v malíku a co repre neozvou se už letos?“ Pepík Zoubek se na něho šťastně culil, před sebou zvětralé pivo, jako obvykle. „Nevím, Milane, záleží na týhle sezóně, ale v Dukle mi dali dva roky, tak je to v poho. Letos budu jezdit asi béčkový závody, ale to víš, že bych rád nakouknul na nějakej ten svěťák, ale specializuju se jenom na sprinty, distančky vynechám, snad jen tady v republice.“

„Výborně,“ upřímně zajuchal Milan, „ani nevíš, jakou mi děláš radost. Když jedu na svaz a žebrám o prachy, tak se tam tebou občas vychloubám, aby to klaplo,“ prohodil Milan a začal se tomu hihňat. Všichni ostatní mu baštili každý slovo, které vypustil, vůbec nic se nezměnilo, stejně jako když byli caparti.

„Á Jarda Kartina,“ vybral si dalšího na řadě, „s tebou jsem klábosil nedávno, lyžování si zabalil. Škoda hňupíku, velká škoda, ale když vidím tu krásnou zrzku po tvém boku, tak se ani moc nedivím. Ale slečnu neznám. Nebo bych snad měl?“

„Neznáš,“ s pýchou v hlase odpověděl Jarda a Viky mu pohotově skočila do řeči. „Viktorie Smrkovská. Bohužel lyžovat neumím, ale těším se až mě to Jarda,“ a dala mu pusu na tvář, „naučí.“

„No to teda doufám,“ prohodil Milan, „byl by to hřích nevidět takové krásné křivky v lyžařské kombinéze. Myslím, že ta fialová Swixovka, co v ní jezdí letos Ukrajinci, by ti slušela až by zrak přecházel. Přijeď se někdy projet k nám do Solný, uvidíme, co s tím tvým stylem se bude dát dělat,“ po tomto proslovu všichni vybouchli smíchem včetně Jardy. Viktorie zrudla a trochu se nabubřela, hlavně na Jardu. Vzápětí se ozvalo, „to byl jen žert, už jsem takovej. To víš, že budu rád, když se vyloupne další lyžař, a třeba jen turista.“

„No a tady máme naše dvě slečny,“ a otočil se na Moniku Stárkovou a Klárku Kalinovou. „S Klárkou jsem často, viď?“ A pokynul na ni. Ta mu pozdrav vrátila zpátky pozvednutím půllitru a napila se. „Mám z tebe radost, holka. Vždycky když tě vidím na staďáku u nás v Solný, srdíčko mi blahem poskočí. Možná bys to mohla znova zkusit se závoděním. Nemyslím na republiku, ale s náma, objet ňákej ten kraják, jsem si jistej, že bys tam byla v ženách perla. Není tam žádná konkurence, a když vidím ty časy těch ženskejch, tak bys je stopro převálcovala jak papír. Zvaž to.“

Po těchto slovech se zhluboka napil z půllitru, až na dně nezbylo nic, utřel si pusu do trika a pokračoval, „omlouvám se, že tady krafám jenom já, ale neviděl jsem vás samou věčnost, musím vás zkrátka vyzpovídat.“ Otočil se k Monice. „A co ty Mončo, tebe jsem neviděl od tý doby, co jsi skončila na gymplu. Lyžuješ ještě?“ Monika se na něj usmála a zavrtěla hlavou, „nemám čas, Milane, ale ráda bych, ani nevíš, jak mi to schází.“ „To jsou jenom kecy.“ „Ale nejsou,“ trochu důrazněji mu začala oponovat. „Dělám u soudu zapisovatelku a trčím tam skoro pořád až do večera. Zeptej se tady Jirky, vídáme se tam téměř denně. A v zimě…to bych musela jezdit s čelovkou a takovej magor fakt nejsem.“ „Tak se hned nedurdi. Dyť tě jenom popichuju. A to nemáš čas ani na kluky?“ „Ale mám,“ již zvesela odpověděla Monika. „Mám fantastickýho, jmenuje se Radek a občas sem taky zajde, plánujeme rodinu.“ Jak to dořekla všichni udiveně, „uáááá.“

„To je strašně senzační zpráva, a moc ti to přeju, Mončo,“ prohodil Milan, pozvedl čerstvě natočený půllitr a zařval, „na Monču a jejího Radka.“ „SKOL,“ ozvalo se sborově. „Vy jste fakt blbečci, furt stejný paka,“ prohodila Monča, ale šklebila se tomu jak jezulátko.

„Martine,“ pokračoval Milan ve svém zpovídání přítomných a začal se nahlas smát. „Tebe vůbec nemá cenu se ptát, jestli ještě lyžuješ. Podle toho, jak vypadáš, typoval bych tě na řezníka, kuchaře…nebo ochutnávače v pivovaru.“ Všichni vybouchli v ohlušující chechot. Včetně Martina Douleho. Šklebil se, až mu vytryskly slzy, jeho tři brady se rozhýbaly a nešly zastavit. Když se trochu uklidnil, „máš pravdu, Milane, trochu mi chutná, včetně tohohle zrzavého zázraku,“ a uchopil půllitr jeho ohromnou tlapou a doslova ho vysál na jeden lok. „Ale s tím povoláním ses seknul. Prodávám nemovitosti,“ podíval se na Milana a ten vyvalil oči. „Myslím jako baráky, byty…“ „Ty vole, jsem sice hňup, ale až takovej, že nevím, co jsou to nemovitosti zas ne.“ Vyhrknul na něho úsměvně Milan. Následovala zase salva smíchu. „Jinak jsem tu každej den,“ dodal skromně Martin a opět smích od všech u stolu. „Ale když se na tebe podívám, Martine,“ pokračoval již zklidněný Milan, „tak jestli tady Monča plánuje mimčo, tak u tebe jsem si nabeton jistej, že už ho čekáš.“ To už nevydržel nikdo a od smíchu brečel kompletně celý stůl.

Milan pokračoval k dalšímu z jeho bývalých svěřenců. Dlouze se zadíval na Jirku Zárubu. Ten už to nevydržel, „tak jsem asi na řadě já, viď Milane.“ „Chytrej kluk, tak spusť,“ bleskově odpověděl Milan. „Jsem právník a pracuju ve společnosti UNITED AGENCY. A jsem na tom stejně jak tady Monča, furt v práci. Ale plánuju, že se začnu letos hýbat. Stýská se mi po lyžích opravdu hodně.“ „Jó náš skromnej Jiřík. Stejnej jako Mirek Dušín z Rychlých šípů, nepochválí se a nepochválí, klaďas jeden.“ Skočil mu do řeči Standa a hned pokračoval. „Je to nejchytřejší právnický eso v republice. Až se jednou nakrknu a tu podělanou poštu vykradu, on mě z toho určitě vyseká, viď Jiříku.“

„Stando, ty si furt stejnej. Víš, že jsem si vždycky myslel, že skončíš v nějakým kabaretu v televizi?“ „To nejsi jedinej Milane, ale na poště mě nic nechybí, jsem tam nadmíru spokojenej a taky mám čas na ty moje milovaný lyže a pivko. Však víš, že ty prkýnka stále ještě proháním.“ „No to vím moc dobře, vždyt tam spolu soupeříme každou chvíli a jsem na tebe doslova pyšnej, chválím tě, kudy chodím,“ vyseknul Standovi pochvalu Milan.

„A poslední rytíř ze Solný, který ještě nepromluvil,“ prohodil Milan a otočil se na Roberta Dejmka alias Boule. „Tak zazpívej Boule,“ nikdo se nad jeho oslovením nepozastavil, protože to bylo tak samozřejmé. Divné by spíše bylo, kdyby ho Milan oslovil Robertem.

„Jezdím u cestovky autobusem a strašně mě to baví. V létě cestujeme hodně po Itálii, Španělsku, tak si všeho, co mám rád, užívám dosytnosti. Slunce, moře, ženy,“ a začal se tomu sám řehtat. „To víš, voni ti podnikatelé nemají na dovolenou čas a tak posílají své ženušky samotné a to je příležitost pro Robíka. Pohladit, politovat, udělat jim zkrátka dobře.“ „Ty kaňoure jeden,“ odpověděl Milan a zase se všichni chlemtali jak potrhlí. „Ale lyžuju, aby sis nemyslel,“ pokračoval Boule. „V zimě jezdíme hodně Alpy a tak si tam běžky beru, ale musím se přiznat, že sjezdovky využívám víc.“

„Tak vím, co jsem chtěl,“ spustil Milan. „Tak zas můžeš mazat,“ vtipně doplnil Standa a následoval doslova výbuch od chechtání. Zábava byla viditelně výjimečná, všichni si užívali Milano návštěvu a cítili se nádherně. „Ty Stando, vždycky si říkám, že se tě na to musím zeptat a samozřejmě na to vždycky zapomenu, ale myslím, že teď je ta vhodná chvíle, protože jste tam tenkrát byli všichni, jak tady dřepíte,“ spustil Milan z jiného soudku.

„Milane, jsem jedno ucho, oko, a mé chřípí v nosíku se začíná chvět nad tvým trápením,“ okomentoval vtipně Standa. „Ty si takovej vůl, ale už mě proboha neskákej do řeči, nebo to zase zapomenu.“ Nikdo už mu nepřerušil nit, tak pokračoval. „Určitě si vzpomínáte, jak jsem každou sezónu nechal mázu na vás na jedněch závodech. Jednalo se většinou o nějakej pouťáček, kde šlo o prdlajs. To abyste se vžili do situace nás trenérů, když ste říkali, mně to klouže, nebo přijel druhej a spustil, to je tupý jako prase…“ „No aby ne trejňo,“ vyhrkl netrpělivě Standa v očekávání pointy.

Milan se musel v duchu smát, protože se mu zase podařilo v nich vzbudit tu dětskou zvědavost. „Určitě si na to vzpomínáte, chodili jste tehdy do osmičky a holky tady do pětky. Byla tenkrát zima jak v Rusku. Všichni tady víte, že když je sníh takhle přemrzlej tak to moc nejede, pod lyžema to skřípe, jako kdybyste jezdili po písku, a vy jim musíte sakra pomáhat, aby se hnuly kupředu. Máza byla jasná, zelenej special nebo polar, ale bylo to skoro stejný i na obyč zelenej. Bylo něco kolem dvanácti až patnácti mínus. I já jsem váhal, zda vás mám vůbec pustit na start v takový kose. Když jste skončili s mazáním lyží, jeli jste se zahřát na tratě a vaše pokusy s voskama vyzkoušet. Zbyl tam po vás v buňce bordel jako vždy, tak jsem se dal do uklízení vosků vytahaných z kufru, aby se zbytečně nepoztrácely. V tom jsem si všimnul jedný zvláštnosti. V místě kde byl zrovna tady Standa, byl otevřený kufr s klistrama, sáhnul jsem na letlampu a ta byla ještě horká. Říkal jsem si, ten se asi pomátnul, v tomhle počasí mazat klistry. To je fakt pako ten Standa.“

„Jééé Milane, jenže Stáník jel jak vítr a vyhrál, viď? Myslel jsem, že už to víš? Tady tuhle historku omíláme stále dokola, za prvý to bylo moje jediný vítězství tadyhle nad lyžařským velmistrem a mágem Šerlokem, že Jaroušku?“ Jarda přikývl a žulil se u toho jako měsíček. „A za druhý moje jediný vítězství v kariéře vůbec, i když to byl pouze pouťák, měl jsem z něj ohromnou radost.“

„Ale di Stando. Za to dneska bys tady všechny strčil do kapsy. Kromě Pepíka samozřejmě, ale to je jinej, dukláckej level,“ sklidil pochvalu Standovi Milan a pokračoval.

„Pro tentokrát jsem vynechal fandění v kopci, ale šel jsem se podívat dolů pod kopec, abych se mohl pokochat bambulema, který budeš mít na lyžích, ale byl to pro mě doslova šok. Tvoje lyže letěly, byly snad dvakrát rychlejší, než lyže ostatních. Ty jsi kolem mě projížděl ve vajíčku a ostatní píchali hůlkama jak o život. No a nakonec jsi to i vyhrál. Po zásluze, vo tom není pochyb.“ Zhluboka se napil z půllitru a ostatní mu doslova viseli očima na puse v očekávání, jak se bude dál vyvíjet příběh z jeho úst, protože to znali pouze od Standy.

„Když jste po závodech odešli na vyhlášení vítězů, tajně jsem se vrátil do buňky, prohlížel si ty tvoje lyže. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, co vidím. Měls tam slabounkou vrstvu stříbrného klistru, který nebyl vůbec namrzlý, ale to ty víš. Moje pýcha mi tenkrát nedovolila se tě zeptat, jak jsi na to přišel, ale dneska po těch letech by mě to stále zajímalo, notabene když jsou stejné podmínky a já tuhle mázu použiju, vždycky všem říkám, že je to veletajná máza alá Standa Lebeda a vyprávím jim o tobě,“ skončil svojí verzi Milan. Standa se začal uchechtávat a všichni se přidali, protože jeho znění už slyšeli mnohokrát.

Standa se pýchou nadouval, byl šťastný, že vešel do dějin SKI klubu Zubři Solná. Usmíval se nad nedopitým pivem a nevnímal okolí, byl pohlcen svými myšlenkami a velmi příjemnými pocity. „Ten už se z toho nevzpamatuje, to je marný,“ prohodil Jarda a všichni se začali chechtat.

„Vy ste, ale nezdvořáci co? Ani mi nenecháte tu chvilku slávy si pěkně nechat vlézt pod kůži,“ a začal se taky šklebit. „Tak milý Milane,“ spustil Standa, „vše se odehrálo následovně,“ schválně se dlouze napil a slastně se vyžíval v pozornosti všech, která se upírala u celého stolu pouze k němu.

„Všichni tady víte, že vždy před závodama jsme parafínovali lyže u nás na boudě na staďáku v Solný. No a ten den jsem se s lyžema doslova mazlil, jako bych tušil velký závod.“ „Co to tu blábolíš,“ skočil mu do řeči Jarda, „vždyť ses s nima mazlil před každým závodem, dobře si pamatuju, jak si si s nima i povídal. Jednou jsme tě tajně pozorovali, a ty jsi tam brebentil, ó lyže milé mé, nechci od vás nic víc, než vítězství cenné,“ následovala salva smíchu.

Standa chvíli čekal a bez sebemenšího úsměvu, „taky že jo, pěkně sem ti tenkrát natrhnul ten tvůj repre zadek,“ šibalsky mrknul na Milana a pokračoval ve svém vyprávění, „když jsem končil s mazáním, objevil se ve dveřích Pupík a spustil.“ „Tady je zase bordel jak v tanku. A kdo to bude uklízet? Kdo asi? Já a zase přijdu domů pozdě a budu to mít vod tý svojí na podnosu.“

„Neboj, Pupíku, povídám mu, pomůžu ti, budeme to mít raz dva, mě už na nějaký tý minutě nezáleží.“

„Stando, jsi fakt bezva,“ „řekl a během chvilky jsme to měli zmáknutý.“ „Víš, co, ta moje se už nepodělá, ale asi se spíš už podělala a začal se tomu řehtat. Udělám čaj a dáme řeč. Povím ti něco o tý mezinárodní lyžařský konferenci, ze které jsem včera přijel.“ „Netrvalo dlouho a nesl do klubovny dva veliké hrnečky s čajem, ale místo vyprávění o jeho zážitcích spustil z jiného soudku.“ „Zítra mažete sami, viď Stando?“ Já mu přikývnul a říkám, to bude máček, kosa tam je celkem slušná a zítra má být kolem mínus deseti, tak tam dám zelenej swix a bude to. Chvíli na mě zíral těma jeho modrýma velkýma očima, jakoby přemýšlel, co mi má říci nebo spíš jestli mě to může povědět. Za chvíli spustil.“

„Včera na závěr tý konference jsme měli banket. Byla volná zábava, kecalo se vo lyžích samozřejmě, vočem jiným. Když řeč začala pomalu váznout, přišel jsem k tomu norskýmu servisákovi, no tomu Gunarovi, však víš.“ „Tentokrát jsem na něj vykulil oči zase já. Ty jo Pupíku ten tam byl taky? Vždyť k tomu se i Milan modlí jak k bohu.“ „No vidíš, Stando, i ten náš všemohoucí Milánek se k němu pouze modlí, ale já jsem s ním dal řeč.“

Po této poznámce se Milan začal usmívat a kývat na souhlas. Standa na nic nečekal a pokračoval ve svém vyprávění.

„Povídám mu, Gunare, kluku norskej, mrkni ven, zima jak v morně, sníh přemrzlej, tupej jak prase, co bys na to namazal? Bez zaváhání se ke mně nahnul a pošeptal mi čtyři slova, zašklebil se a ukázal prstem na pusu, abych o tom mlčel. Myslím si, že si ze mě dělal prču, určitě si říkal, blbej Čecháček, dá to tam a bude, jak na chůdách jaký bude mít bakule na lyžích. Dál jsem se s ním nevybavoval s troubou a šel jsem kecat s ostatníma. Nestačil jsem to už vyzkoušet, ale furt mi to vrtá v hlavě. Co když ten vůl měl pravdu?“ „A co ti teda poradil? Vyzvídal jsem na něm.“ „Slabou vrstvu stříbrného klistru,“ „téměř šeptem slavnostně pronesl Pupík. Začal jsem se šklebit a povídám, pojď Pupíku, jedeme domů, ten si z tebe fakt vystřelil.“

„Do druhého dne mi všechno vypadlo z hlavy, soustředil jsem se jenom na to, co tam mám dát, jestli zelenej nebo modrej special, přeci jenom jsem si v těch kopcích nebyl tak jistej, když vtom mi volá Pupík. „Stando, ty vole, ten Norák měl svatou pravdu, ty lyže s tím stříbrným jedou jako kráva, dej to tam, budeš rychlejší než Fittipaldi ve formuli 1.“ „Tak jsem ho poslechnul a bylo z toho moje jediný vítězství v kariéře. Díky tomu, že obětavej Pupík nelenil, vstal kvůli mně brzo ráno a tu mázu sám vyzkoušel. Rozumíte? Jenom kvůli mně. Klukovi, o kterým bylo jasný, že to nikdy nikam daleko nedotáhne. Udělal mi tím neskutečnou radost.“ Těmito slovy uzavřel svůj příběh Standa.

U stolu do této doby plném chechtání se najednou rozhostilo hluboké ticho. Každý věděl o obětavosti Mirka Tadeáš alias Pupíka a tato Standova historka to jen potvrdila.

„Tak co už máte otřený slzičky? To mně se vybavuje úplně jiný příběh,“ zakřičel Martin Doule a svýma mohutnýma rukama tlesknul tak silně až to se všemi od leknutí škublo. Začal se šklebit a jeho brady třást. To opět rozesmálo Milana, byl z té jeho postavy stále vedle. „Ještě jsem nic neřekl, a ty už se tlemíš,“ ohradil se na Milana a ten se začal od smíchu dusit, až to nevydržel, a všechno pivo co měl v puse, doslova rozprskl na všechny kolem. „Omlouvám se,“ zasípal Milan, když se mu konečně podařilo popadnout dech, „za to můžou ty Martinovo tři brady. Jak začnou komíhat nahoru a dolů moje bránice se rozkmitá a nelze ji zabrzdit.“

Martin si z toho očividně nic nedělal a pokračoval ve svém příběhu. „Milane kašli na moje brady a radši si vzpomeň na ten tvůj experiment s tréninkem tempový vytrvalosti. Ty vole, to byla taková kravina.“ Po-po-počkej, jaká kravina,“ ohradil se Milan. „To jsem tenkrát vyčet ve Skandinavia magazínu, ke kterému jsem se dostal úplně náhodně. Začali s tím Norové.“

„No a my na to dojeli,“ konstatoval okamžitě Martin a tentokrát se rozchechtal on. „Člověče, my jsme to tak milovali,“ a nyní se začali uculovat všichni kromě Milana a Viktorie, kteří netušili, o čem byla řeč.

Trénink na získání tempové vytrvalosti spočíval v běhání určitého úseku, který se opakoval několikrát. Neběhalo se naplno jako při „opáčku,“ ale tak asi na sedmdesát procent. Po každém úseku se trénující zastavil a čekal, až se mu tep vrátí do klidového stavu a pak vyrazil na další úsek. Cílem bylo zvyknout si na rychlé závodní, ale ne maximální tempo a to vydržet po dobu dlouhého závodu.

„Tak ven s tím, Martine, určitě to je nějaká levárna, což?“ Se zájmem se vyptával Milan a Martin spustil. „Běhávali jsme to vždy na tratích u nás v Solný. No a jak jsme to nenáviděli, tak taky podle toho vypadal náš přístup. Vždy, když jsme vyběhli na další úsek, zasekli jsme to u toho krmelce na odbočce dvojky a pěkně vyčkali, správně načasovali a vyrazili za tebou zpět. Udýchaní a unavení, tak aby tvoje maličkost byla spokojená.“

„Vy jste ale kaňouři, a já chudák nic netušil,“ zabědoval Milan. „I ty Pepíku?“ Pepík Zoubek se zazubil, pokýval hlavou na souhlas a srknul si svého zvětralého piva před sebou. „Ten? Ten byl u seníku vždycky jako první,“ křičel na všechny Martin a chechtal se tomu, až se za to jeho pořádné břicho popadal. „To není žádná pravda,“ bránil se Pepík, „všechno to vymyslel tady Martin,“ bez ostychu naprášil svého kamaráda.“ Ten chvíli zkameněl, ale po chvíli se začal šklebit, „ani trocha studu není v tobě ty ďáble,“ vesele konstatoval Milan.

„A to není všechno,“ pokračoval ve své výpovědi rozjetý Martin. „Jednou si vzpomínám, že to málem prasklo. Vždycky po každém úseku jsme si měřili tepy, tak samozřejmě jsme si přidávali a pak čekali, až nám tepová hladina klesne do klidu, abychom mohli vyrazit na další úsek. Jenže támhle Boule byl blboun nějak zamyšlenej a zahlásil ti omylem 29 tepů, samozřejmě za 10 vteřin, po takové době oddechu. Ty jsi vyvalil oči, nevěřícně ses ho ptal, jestli není nějakej marodnej a změřil jsi mu tep sám. Napočítal jsi 21 a vyštěknul na něj, ať si z tebe nedělá prču a další ty tvoje kecy, však víš. Normálně jsme dostali strach, že nás odhalíš a od tý doby jsme začali tu tempovou vytrvalost běhat poctivě,“ ukončil své vyprávění Martin Doule a nasál do sebe ze svého půllitru zbytek piva.

„Jedinej, kdo nikdy nepodváděl, byla Jitka,“ vykřikla Klárka Kalinová. „A kde je vlastně Jitka? Tak rád bych s ní dal pokec, co teď vůbec dělá?“ Zvědavě vykřiknul Milan.

„Koho myslíte? Vyhrkla ze sebe do té doby mlčky sedící Viktorie a hned chtěla pokračovat. „Jitku Janskou? Vždyť ta je přece u nás v ne… auvá, co děláš?“

 

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000090185550.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí