OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Smutno je u hrochů, smutno je na Šumavě. Také Plzeň pokrylo černé roucho. Čtěte dál jak se příběh vyvíjí, pokračování příběhu Helena na vás čeká.


 

Tajné vzkazy

Než proběhl pohřeb tak jsem tomu stále nemohl uvěřit. Vždy jsem si myslel, že jí prostě musím někde potkat. Sotva jsme se sblížili tak mě opustila. Střídali se ve mně jenom pocity smutku a beznaděje.

Až po pohřbu jsem pochopil, že se mně Helenka prostě nevrátí. Je to definitivní a neměnné. Bloudil jsem ulicemi, až skoro začínalo svítat. Musel jsem se z toho rozchodit, ale stejně to nešlo. Ještě ten večer mě navštívila paní Jana, aby mě seznámila s příčinou smrti mojí milované Helenky. Bylo to její srdíčko. Chudák ani nevěděla, jak moc ho měla nemocné. Bylo jen otázkou času, kdy dotluče naposledy. V žaludku měla sice houby, ale ty s příčinou smrti neměly vůbec nic společného.

Utěšení jsem našel v práci. Trávil jsem tam celé dny a vracel se domů vždy až k večeru. Byl jsem tak strašně sám. Když v tom někdo zvoní na dveře. Byla to paní Jana.

„Dobrý večer Josífku, přišla jsem vám jenom povědět, že Helenka už má svůj náhrobek a už může v klidu spát na místním hřbitově, tak když budete mít chuť, můžete jí jít navštívit.“ Nic víc mně už neřekla a odešla.

To je jasné, že hned druhý den jsem se vypravil na místní hřbitov s ohromnou kyticí rudých růží. Nevím proč, ale byl jsem dost nervózní. Pravděpodobně jsem se bál co se mnou tato návštěva Helenky hrobu udělá.

Když jsem přišel ke hrobu Helenky, uviděl jsem přímo uprostřed holubinku révovou. To je taková krásná červená houba. Vždy mně voněla nádherně dálkami a cizími kraji, pamatuji si ještě jako student, že při pohledu na ní jsem měl strašlivou chuť cestovat. Jak tak vzpomínám, tak jsem hrůzou celý zbledl.

„To přece nemůže být pravda? Ne to musí být jenom náhoda,“ mluvil jsem si pro sebe nahlas. Radši se otáčím, zda mě někdo nepozoruje a nemyslí si, že jsem se zbláznil.

Už jako student na univerzitě jsem si našel cestu k houbám. Tam jsem objevil tento můj koníček. Také jsem skládal z hub zkoušku. A jak jsem se učil ty všechny názvy a poznával nové a nové houby, tak jsem si ke každé houbě vždy vymyslel příběh a vlastnost. Zůstalo mě to až dodnes. Takže já vlastně, když jdu na houby tak si prostřednictvím těchto mých příběhů s nimi povídám a společně prožíváme neskutečné věci.

No a právě holubinka révová znamená „POZDRAV v té mé houbové řeči.

Jako smyslů zbavený obíhám všechny hroby v okolí, ale ani na jednom jsem žádnou houbu neobjevil. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Helena byla jediná, které jsem o této mojí hře s houbami řekl.

Druhý den nemohu vydržet v práci, stále něco mě žene na hřbitov. Říkám si pro sebe,

„Josef neblbni, ty se z toho dočista zblázníš, Helena je prostě pryč a ty musíš zapomenout.“   

 Nedá mi to a odpoledne upaluju zase k Helenčinu hrobu. Zůstal jsem stát jako opařený. Byly tam tři pýchavky a to v mém houbovém slangu znamená „ZDRAVÍ“. Bylo to jasný. Helena si se mnou povídá přes houby a dává mně tím vzkazy. Včera mě chtěla pozdravit, proto ta krásná červená holubinka, dnes mně přeje zdraví, to asi myslí, abych se nezbláznil.

Můj život měl od té doby zase smysl, náplň a radost. S Helenkou jsme sice nemohli být spolu, ale nádherně jsme si povídali skrz můj největší koníček, houby. Každý den nějaká houba, to znamenalo nějakou zprávu od Heleny. Já jsem jí žádnou zprávu poslat nemohl, nevěděl jsem jak. Tak jsem jí to vždycky pěkně pověděl rovnou a ona mně na to další návštěvu reagovala nějakou tou houbou, co povídám vzkazem přece.

Až najednou poslední čtyři zprávy byly jiné. Nevěděl jsem co mají znamenat, co mně tím chce Helena naznačit. Ptal jsem se jí každý den, ale vždy přišla zase nějaká tajemná zpráva.

Tak ta první byla ohromná bedla. Mně to bylo hned jasný, znamenalo to „NAPĚTÍ“, ale co tím chtěla říci, jsem netušil.

Další den vyrostl na jejím hrobě hřib smrkový. Podle mé řeči to znamená „ŠUMAVA“, protože hřiby tam rostou nádherný a jsou tam samé smrky.

Třetí záhadná zpráva byla „POZORNOST“ a „OPATRNOST“, vyrostlo tu přes noc celé kolo lišek.

Poslední zprávu mně přinesly dva masáci. Vlastně muchomůrky růžovky, abych byl přesnější. A to neznamenalo nic jiného než „SETKÁNÍ“.

Z těch všech zpráv, které jsem od Heleny dostal, jsem usoudil, že se chce setkat na mé milované Šumavě, ale jak to zařídit, to nevím a proto jsem tady. Napadlo mě ještě vyhledat to zázračné kopretinové kolo, díky němuž jsem ztratil svůj ostych a přiblížil se mé lásce Heleně.

S otevřenou pusou jsme s Klárkou oba vykřikli na jednou,

„jdeme s tebou, chceme ti pomoci, ve třech se nám to určitě povede“.

 

 

Tak, co tomu říkáte? Setkají se? Najdou to místo? Bude zase Josef šťastný? Taky se moc těším, jak tohle může dopadnout.   

 

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000058000541.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí