OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Ahoj hroší kámíci,

Bez zbytečných průtahů, jdeme na to, Hezoun pokračuje.

 

Stěhování

„Já neletím. Leťte beze mě. Zůstávám.“

„Byla to babička. Ani nevíš, Terko, jak situaci dokázala odhadnout. Jenom ještě suše dodala:

„Jsem už příliš stará na změnu prostředí a jsem tady šťastná. Budete mi sice chybět, ale cítím v mých starých perutích, že to nedopadne dobře. Mějte se hezky a ahoj.“

„Všichni jsme byli jako opaření. Maminka bez ní odmítla letět. Došlo k velké hádce, ale tatínek si vedl svou. Bylo jasné, že jeho cestovatelské srdíčko nic nezastaví. Po delší době podlehla i maminka a všichni jsme odletěli. Jediný, kdo zůstal, byla babička. Pamatuji si, jak nám vyprávěla o jejím mládí, o krajinách, kterými prošla. O tundrách na daleké Sibiři, o strašných zimách, kdy se tulila všechna zvířata k sobě, aby přežili. Všechno bylo najednou pryč. S ní mně zmizely i její nekonečné a poutavé příběhy. To byl moment, kdy jsem dospěl. Cítil jsem, že se ze mě stal dospělý pták. Když jsme jí opouštěli, necítil jsem žádný stesk, ani lítost. Zkrátka nic. Jenom jsem slepě následoval mojí rodinu a bylo nadmíru jasné, že s nimi nebudu dlouho. V ten moment jsem netušil, jak rychle se mé myšlenky naplní.“

„Ježíši, povídej dál, Hezoune! Já jsem napnutá. To je úplný horor, co nám tu vykládáš,“ nevydržela Terka jeho vyprávění a skočila mu do řeči.

Podíval se na její prsty a začal se smát.

„Terko, vždyť ty sis okousala všechny nehty. Jak chceš teď dělat parádu?“

„A ty se divíš? Takové dobrodrůžo. Vždyť to je na román, co mi tu vykládáš. Jo, a nech si ty svoje řečičky a koukej pokračovat nebo to nevydržím,“ spustila na něj Terka trochu nazlobeným hlasem.

„Dobrá, tak poslouchej,“ pokračuje Hezoun ve svém příběhu.

„Letěli jsme poměrně dost dlouho. Nikdo za celou dobu ani nešpitnul, taková byla mezi námi atmosféra. Tatínek vepředu. Naparoval se, jakoby jsme letěli jen tak na nějaký výlet. Nechápali jsme ho. V tom najednou ukazuje drápky daleko do dáli. Když jsme se zadívali lépe, rozprostřelo se před námi ohromné město. Byla to Moskva. Hlavní město Ruska. Podívali jsme se na sebe překvapeně. My vesničtí ptáci budeme žít v ohromném městě? Ta představa nás děsila. Ten táta se opravdu pomátnul:

„Nebojte je to tam dokonalé,“ křičel tatínek a byl u toho nadšením v transu.

Akorát jsme letěli nad pořádným jezerem. Potkávali jsme se s hejnem kachen, za kterými si ozývaly děsivé rány. Ty na nás křičeli, co měli hrdla:

„Pryč! Zmizte! Lidi nás chtějí ulovit.“ Prolítávali jsme nad jezerem právě při honu kachen. Spousta lidí na břehu. Všichni flinty a pálili z nich jak zběsilý. Vím jenom, že jsem se otočil a mával křídly, co to šlo. Na smrt vyděšený a vyčerpaný jsem se zastavil u dalekého lesa. Tam jsem přečkal noc. Byla to nejstrašnější noc v mém životě.  Ráno jsem se opatrně vracel k jezeru.

Já se z toho napětí snad počůrám, Rusko, Moskva, nebezpečí.

A co vy?

Huráááááááááááááááááá, zase někdy, tady U hrochů.

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000084102390.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí