Ahoj hroší tlupo,
Holky se scházejí k poradě. Co asi vymyslí. To je napětí. Jdeme na to.
Schůzka
Druhý den upaluje ze školy Klárka přímo k Terce domů. Než stačila zazvonit na zvonek, dveře se doslova rozlítly dokořán. Byla v nich Terka. Vypadala jak divoženka. Na jedné noze ještě kalhoty, na druhé tepláky. V puse kus chlebíčku se šunkou a vlašákem, který kousek po kousku padal na zem. Ještě u toho popotahovala nosem, tak nahlas, že zvuk, který vyluzovala, připomínal hodně falešnou trumpetu. Hned na to zakřičela,
„No kde jsi, Klárko? Čekala jsem na tebe před školou a ty nikde. Už se nemůžu dočkat, jak to pěkně spolu naplánujeme.“
Jak otevřela pusu, upadl jí chlebíček na zem a plesklo to Klárce přímo na botu. Kousky zbytků také stačily odlétnout Klárce přímo do obličeje. Vyděšeně na ní kouká a utírá si tvář do rukávu.
„No jo, no! Sorry. Koupila jsem nám občerstvení, ať nám to jde lépe od ruky a už jsem nevydržela a pustila se do toho. Můžu doporučit, ten chlebíček je výtečný.“
Shýbla se a sebrala rukou zbytek, co upadl na zem. Trochu do něj foukla a šup s ním do pusy. To už Klárka nevydržela.
„No fuj. Terko. Ty jsi ale čuně. Vždyť to sbíráš z rohožky, do které si utíráš boty.“
„To by mě zajímalo, od kdy jsi tak cimprlich. Vždycky se láduješ vším možným a teď tady na mě takové řečičky. Nemudruj a pojď dovnitř. Jdeme na to. Já jsem celý den napnutá jak špagát.“ Ze sebe rychle vychrlila Terka.
Klárka už to dál nekomentovala a bylo na ní vidět, že se tomu u Terky nestačí divit. Ale je také strašně zvědavá. Zouvá rychle boty a už obě letí rovnou k počítači. Našli si mapu Evropy a začali zkoumat, kudy a jakým způsobem by to k té Barceloně bylo nejlepší.
Na první pohled je patrné, že nejkratší cesta vede přes Německo, Švýcarsko a Francii. Tereza už byla ve všech těchto státech, ale Klárka byla pouze v Německu. Bez váhání vyskočila a byla nadšená. Představovala si švýcarské Alpy. Francouzský přístav Marseille. Přesně jak to vídávala v televizi. Až jí samým štěstím vytryskly slzy.
Tereza to na ní viděla a v duchu se trochu pousmála, ale taky jí moc těšilo ten nával štěstí v Klárčiných očích. Jenže byla tu malá pochybnost. Viděla na mapě trochu jiné dobrodružství. Téměř všechno, kudy vedla tato nejkratší cesta, už znala. Přemýšlela jak na Klárku, aby jí neurazila nebo neodradila.
„A co říkáš jet přes Itálii? To by mohlo být více zajímavé. Alpy jsou tam taky. Slyšela jsem, že jsou nádherné. A ty města?“ Měla na mysli hlavně Řím. Už se viděla, jak se prochází po nejkrásnějším městě Evropy. Začala krásně snít a měla u toho takový přihlouplý úsměv, když v tom se jí za zády ozvalo.
„Nuda! Itálie je nudná. Byla jsem tam už s tátou několikrát. Pořád jenom Itálie. Já chci Švýcarsko!“ Poslední slovo Klárka doslova zařvala Terce do ucha.
Ta sebou škubla a bylo po krásném snu a rozjímání o Římě. Věčným městu. Nastalo ticho. Vypadalo to tak trochu na hádku. Obě to vycítily a vzaly si radši chlebíček, než aby plánování cesty skončilo hned na začátku. Nastala pauza. Obě během ní nepromluvily ani slovo. Až po dlouhé době obě naráz ze sebe vyrazily………………
Tak zas příště. Doufám, že se holky nepohádají a že tím neohrozí společnou cestu.
Čuuuuuuuuuuuuuuuuuuuus!!