Honem všichni, napětí stoupá a příběh Kamarádství pokračuje.

 

Rozuzlení  

Než nám Josef začal vyprávět, co se vlastně událo v tom záhadném kopretinovém kruhu, otočil se a vytřeštil oči na Slávka,

„Jé, jé to to je hroch. Jsem sice víc biolog než zoolog, ale hroch na Šumavě? A on se snad ještě usmívá? A jak to že není přivázaný? Nejenom ta šílenost uvnitř, ale ještě tohle. Já jsem opravdický blázen, to není jinak možný.“ Povídá zcela zlomený Josef.

„Já jsem Slávek a přišel jsem vám všem tady s kamarády na pomoc,“ odpoví úplně v klidu Slávek a ukáže na ptačí letku, která tu lítala jak pominutá.

„On, on, mluví. Jardo, štípni mě a dej mi prosím frťana nebo to tu se mnou sekne,“ křičí co má hrdlo Josef.

 Všichni na sebe vytřeštíme oči. Je to první člověk, co člověk, první tvor, který rozumí našim přátelům hrochům.

„Josef, ty rozumíš Slávkovi?“

„Jasně, že mu rozumím, ale je na čase mně všechno vysvětlit, kdo vlastně vůbec jste? Jste skutečný nebo jenom moje iluze či halucinace? A já vám tak věřil“

„Posaď se, Pepo, všechno ti v klidu vysvětlíme,“ povídám mu úplně v klidu a vyprávím mu celý náš podivný hroší příběh.

Je až s podivem jak Josef vše pochopil a bez nějakého velkého údivu nám uvěřil.

„A teď už ty, povídej a nenech se pořád přemlouvat“, naléhám na Josefa, aby už nám konečně pověděl, co bylo uvnitř.

„Jak začal foukat ten strašný vichr“, začal Josef své vyprávění

Tak jsem se nebránil a nechal se zcela pohltit kolem kopretin. Nebylo to vůbec tak hezké a příjemné jako minule. Zapadnul jsem tam jak do rybníka. Byla tam tma. Taková těžká tma. Připadal jsem si jak pod dekou. Nebylo mi ani horko ani zima.

Najednou vidím v dálce strašlivé světlo. To víte, že jsem si okamžitě vzpomněl a všechny ty zkazky a filmy o světle, které následují lidi před smrtí. Dostal jsem strach. Nemohl jsem se pohnout. Bylo to úplně stejné, jako když máte sen a někdo vás v něm honí a vy se nemůžete pohnout.

Vidím siluetu ženské postavy. Jak se přiblížila tak jsem zjistil, že je to malá holka. Přišla až ke mně a s milým úsměvem a velice v klidu povídá,

„Pepíku, ty náš hochu, čekáme tu na tebe celé věky. Jsi ten vyvolený, který tu může s námi zůstat a mít všechno na co si vzpomene“.

„Nevěř jí ani slovo Josífku, není vůbec tvůj čas,“ ozval se nade mnou velice známý hlas.“

„Heleno, Heleno, jsi to ty? Zůstanu tu s tebou na věky, chci tu zůstat s tebou navždy, dovol mi to prosím. Dovol.“ Se slzami v očích jsem tam na kolenou prosil mojí sladkou Helenku a moc se mi chtělo zemřít, zůstat u ní a obejmout jí.

„To ráda slyším, Josefe Mamlasi, pojď a podej mi ruku, dovedu tě do věčné blaženosti a spokojenosti.“

 „Néééé Josífku nedávej jí ruku, bude s tebou zle.“

Na poslední chvíli strhnu ruku zpět. Najednou vidím, jak se moje Helenka začala s tou holkou prát. Rvaly se o mě dvě ženy. Nemožné. Pozoroval jsem je, nemohl jsem mojí Helence nijak pomoci ani situaci usnadnit. Byl jsem bezmocný, slabí a bez síly, cítil jsem, jak začínám usínat. Celým mým tělem projel pocit štěstí, spokojenosti a lásky k mé Heleně.

Helence se podařilo mě probudit. Objali jsme se a beze slova na sebe dlouho koukali. V tom pohledu bylo všechno, pak mě políbila, zamávala levou dlaní na pozdrav a špitla,

„máme přece houby Josífku, ještě není tvůj čas a já počkám“, foukla na mě a já vylítnul sem k vám.  

Beze slova všichni opouštíme toto záhadné místo a druhý den i Šumavu. Nebylo co dodat, bylo to smutné a zároveň strašně krásné. Rozloučili jsme se s Josefem a on se vydal do své Plzně a my zase domů. Bylo jasné, že se stal jedním z nás. Samozřejmě jsme před ním pomlčeli o příběhu, který nám vyprávěl ten šumavský děda a o věčné smůle po návštěvě záhadného kruhu.

Za pár dní vyprávím ten příběh všem U hrochů, byli jsme tam všichni, kromě Klárky. Ta najednou přibíhá a křičí, mám tu pohled od Josefa z Plzně. Všichni napjatě posloucháme, co nám píše. Klárka vzala pohled, předstoupila před nás všechny a čte.

Milý přátelé, myslím tím vás všechny. Dneska jsem byl navštívit hrob mé milované Helenky. A že neuhádnete, co tam bylo. Tak já vám to povím. Bylo tam ohromné srdce ze samých křemenáčů. A křemenáč neznamená v houbové řeči nic jiného než „LÁSKA“.

Váš kamarád Josef Mamlas

hrob

 

Napínavý šumavský příběh nám skončil. Něco mi však říká, ž o našem smolaři Josefu Mamlasovi ještě uslyšíme.

Co nového u hrochů

21. 6. 2021

Ocenění

21. 5. 2021

Přiznání

11. 1. 2021

Zážitek na věky

11. 10. 2020

Houba

14. 9. 2020

Adaptační kurz

archív

foto_hroši

11
Pixmac000058000541.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí