OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Příběh o cestě do Barcelony na volbu Miss Španělsko, pokračuje. Celou hroší tlupu jsme opustili při cestě vlakem do Švýcarské Ženevy. Přejeme krásné zážitky při čtení pokračování příběhu.

Rozuzlení

„Mami, co to ta slečna povídá? Není nějaká na hlavu? Jak ji mohl něco vyprávět pták? A ještě o našem statku. Jsou fakt divní. Všichni!“ Konstatoval rusky Alexej, tak aby tomu rozuměli jenom oni. „Alexeji, nech toho. Nevíš, jestli nám nerozumí. A taky nevíš, jestli nemají pravdu. Podívej se, jak je ti ptáci poslouchají. Co když jim opravdu rozumí. Nikdy nekomentuj něco, co si myslíš, že nemůže existovat. Podívej se na nás. Tři Rusové ze Sibiře na cestě do Švýcarska hledající si angažmá v cirkusu. Jak asi oni komentují nás,“ okřikla Oksana svého synka a viditelně se u toho na něj zamračila.

Předlouhé ticho přerušila opět Oksana, v rukou stále více a více spokojenějšího Hezouna. „Moje dětství na statku bylo harmonické a přenáramné. Nevím, jestli je někdo, kdo měl hezčí. Byla jsem tam šťastná. Jednoho dne, to už jsem byla dospělá, jsem vyrazila sbírat borůvky jako obvykle. Samozřejmě mě doprovázel můj nejvěrnější kamarád. Koršpaněl Nicole. Byla to psí slečna a já ji milovala nade vše. Náhle jsem zakopla o kořen a při pádu, který následoval, jsem si zlomila nohu. Zůstala jsem bezradná ležet uprostřed toho hlubokého lesa. Chudák Nicol. Okamžitě vyběhla pro pomoc na statek, ale nemohla tušit, že tam nenajde nikoho. Tatínek pracoval v lese a vracíval se vždy až tak za deset dní a maminka s babičkou odjely s povozem za ním.

Po nějaké době jsem omdlela. Když jsem se probrala, nade mnou štěkala Nicol a vedle ní stál mladý muž. Byl zanedbaný, ošuntělý a neuvěřitelně špinavý. Byl to uprchlý vězeň z gulagu. Nebyla jsem překvapená. Sem tam nám nějaký zaklepal na vrata. My je vždy nakrmili, dali jim šaty a oni pokračovali ve své strastiplné cestě dál. Byli to unavení a vyčerpaní chudáci vděční za cokoliv. Byla jsem strašně ráda, že se tu objevil. Zíral na mě a nevěděl chudák, co má dělat. Zda utíkat pryč nebo mi pomoct. A představte si. Byl to Francouz! Jaká to náhoda. Popadnul mě do náručí a nesl na statek. Vůbec mi nevadilo, že strašně smrděl. Naopak. Okamžitě jsem se do něj zamilovala.

Když se po několika dnech vrátili rodiče s babičkou z lesa, nebylo pochyb, že jsme se rozrostli o dalšího člena. Paul byl bezvadný člověk. Byl to aristokrat, proto taky skončil v lágru. Nikdy nám o tom nepovídal, ale všichni jsme si dovedli představit, co tam musel zažít. A když se vykoupal, tak byl překrásný. Milovala jsem ho celým svým srdcem a z té naší velké lásky mám teď malého Alexeje.

Bylo to na jaře, když Paul a tatínek vyrazili do lesa. Vždycky to tak na jaře dělávali. Bývali pryč tak zhruba měsíc. Avšak toto jaro se už nikdo z nich nevrátil. Dodnes nevíme, co se mohlo stát. Možná narazili na medvěda nebo je zavalil strom. Bůh ví!“

Nastala odmlka a na obou ženách byl vidět smutek, který v nich stále dřímal po ztrátě milovaných osob. Nikdo v kupé ani nedutal. I ptáci seděli, jak zkoprnělí. Po chvíli se dala Oksana do pokračování.

„Všichni jsme je zkoušeli hledat, ale marně. Po půl roce nám ještě zemřela babička. Rozhodli jsme se tedy, že změníme život. Sbalili jsme náš starý cirkusácký kufr a vyrazili na cesty. Já a Alexej jsme kromě okolí našeho statku nikde nebyli. Tady v Čechách jsme si vyřídili potřebné dokumenty a jsme na cestě do Švýcarska. Ale to už všechno již víte.“ Dokončila své vyprávění Oksana.

„Já nemůžu ani dýchat, jak mám sevřené hrdlo. Takový osud. To jsem ještě nikdy neslyšela a ani neviděla.“ Vyhrkla ze sebe Klárka.

„A to koukáš v televizi na každou koninu,“ konstatoval Jarda a trochu tím uvolnil atmosféru v kupé.

To už vlak pomalu přijížděl na nádraží v Ženevě. Bylo na čase se rozloučit, ale nikomu se moc nechtělo. Padli si zkrátka do oka. Nakonec vše vyřešil jako vždy Slávek.

„Proč bychom se nemohli zdržet na pár dní tady v Ženevě? Když máme teď nové kamarády. Nepochybuju, že spolu něco zažijeme.“ Samozřejmě za to sklidil velký potlesk a všichni se dohromady odebrali ubytovat do společného hotelu.

Ještě teď mám husí kůži z vyprávění osudu Oksany. Je to síla, co říkáte. Těšte se s námi, co zase provedou a zažijí.

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000076190321.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí