Pojďme rychle za Hezounem. Už se nemůžu dočkat, jak to dopadlo s vůdcovstvím jeho rodiny.
Rozhovor s Jáchymem
Nejhorší ze všeho bylo, že jsem absolutně netušil kam letět. Již jsme minuli předměstí a mířili do středu města. Byl tu neskutečný mumraj. Všude spousty lidí, aut, tramvaje a strašný hluk.
„Co teď?“ Povídám si pro sebe. Vtom jsem zahlédnul zvláštní průchod. Neváhal jsem a letím dovnitř. Pokračuji stále dolů. Bylo zde pořád hodně lidí, ale začínal tu být větší klid a takový svěží vzduch se z té podivné jámy linul. Když jsme dolítli až na samé dno tak to tam vypadalo jak nějaké nádraží. Potom jsme na to přišli. Byla to stanice metra.
Mělo to velkou výhodu. Vždycky po tom co lidi odjeli a byl tu relativní klid, dolétli jsme si pro gáblík. Válelo se toho tady po těch lidech mraky. Mohli jsme se futrovat od rána do večera a bez práce.
Večer jsme debatovali, co dál. Všichni mě chválili za to, jak jsem to pěkně vymyslel a místo, které jsem našel je dokonalé. Vypadalo to, že se tu všem líbí. Jenom já to cítil jinak. Tušil jsem, že mě chválí jenom jako. Nebylo to od srdce:
„Skutečná radost vypadá přece jinak?“ Říkal jsem si sám pro sebe a přitom se rozhodnul.
„Hezoune! Povídej! K čemu ses rozhodnul. Pokračuj, prosím,“ žadonila Terka.
„Dobrá, ale nesmíš to tak hltat. Není to až tak zajímavý.“
„Že ne? Co to meleš. To nech laskavě na mě a pokračuj,“ opřela se ostře do Hezouna Terka. Tomu nezbývalo, než ve svém napínavém příběhu pokračovat.
„Počkal jsem, až všichni usnou. Když se tak stalo, zacloumal jsem s mým bráškou. Je druhý nejstarší a povídám mu:
„Jáchyme. Myslím, že nastal čas, abys převzal vládu nad naší rodinou. Nejsem dobrý vůdce. Vím to. Náš tatínek by nás nikdy nezavedl na stanici metra. Nikdy by nepaběrkoval jídlo, co utrousí lidi. Vždycky by se o nás postaral mnohem lépe. Podle mě, jsi to ty, co má schopnosti jako on. Prosím tě, vezmi naší rodinu zpátky na statek za naší babičkou. Uvidíte, budete tam šťastní.
„A co bude s tebou, Hezoune? Co chceš dělat? Ty nás chceš opustit? Neodcházej, prosím. Mám tě moc rád a jsi dobrý vůdce. Lepší než tatínek.“ Vychrlil na mě bráška a mně se v tu ránu draly slzy do očí.
Objal jsem ho a jenom špitnul:
„Díky, ale opravdu musím. Neboj, dám o sobě vědět.“ S velkým brekem opouštím metro v Moskvě. Naposledy jsem se rozhlédnul, podíval se na všechny, jak spokojeně spí, zamával Jáchymovi a odletěl pryč.
„Terko, od té doby jsem je neviděl a věř mi je to opravdu už hodně dlouho.“
Po tomto dlouhém vyprávění se podíval na Terku a viděl, jak jí doslova proudem tečou slzy. Nevěděl, co má dělat, aby jí utěšil tak jenom suše prohodil.
„Vidíš. Ty jsi chtěla chlácholit mě a sama tu teď bučíš jak malé děcko. A víš co? Pojď honem za ostatními, ať vidíme, na co chytrého přišli. Stejně nevíš, jestli jsem si ten svůj příběh náhodou jenom nevymyslel, abych na tebe udělal dojem,“ a lišácky se na Terezu pousmál.
Ta na něho vyvalila oči a po chvilce se taky usmála a povídá,
„Tak pojď, ty rozumbrado. Máš pravdu honem za ostatními,“ ale dobře věděla, že si to Hezoun nevymyslel a že to není až takový hrdina. Obdivovala ho za tu jeho statečnost.
Když se vrátili k ostatním, zjistili, že si jejich nepřítomnosti vůbec nikdo nevšimnul. Překřikovali se jeden přes druhého tak nahlas, že nebylo rozumět vůbec nikomu.
„Pojedeme přes Itálii.“
„Néé ani náhodou. Přes Švýcarsko. Chci vidět ty fialové krávy.“
„To víš, že jo. Polsko, ty chytráku. Přes Polsko je to nejlepší. Já to musím vědět nejlépe.“
Plácal každý, až se ozvalo mohutné……
Zajímavý příběh Hezouna. Co říkáte? Stálo za to si ho vyslechnout. A co to povídal o tom, že si to vymyslel? Vy mu věříte? Já tedy ani za mák. Jsem přesvědčen, že je to čistočistá pravda.
Tak zas příště tady U hrochů,
Nazdááááááááááááááááááááááááááááááááááááár!