OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Naposledy jsme naší hroší partu opustili, když se chystali vstoupit do místnosti, kde se má uskutečnit konkurz na obsazení dětských rolí v pětidílném seriálu o přátelství zvířat se dvěma kamarády. Tak jdeme na to, jak se to bude vyvíjet dál, pokračování příběhu Přípravy je tady,

 

Rozhovor

 

 „Musím nějak zapůsobit, a první dojem je ten nejdůležitější,“ pomyslela si pro sebe Maruška a po vstupu do místnosti zakřičí co má hrdlo,

„Dobrý den vespolek.“ Jenže se hodně přepočítala. Místnost byla úplně narvaná. Mohlo tam být tak 200 zájemců plus samozřejmě další spousty lidí jako doprovod. Takže si Marušky vstupu do místnosti vůbec nikdo nevšiml a ani ho nikdo nekomentoval. Pouze jsme zaslechli nějakou holčičku, jak říká,

„mami, mami, co je to za stvoření? Takhle velkou ženskou jsem ještě nikdy neviděla.“  

„Ale nevšímej si jí, to je určitě nějaká přerostlá obluda,“ pověděla její maminka a začali se tomu strašně chichotat.

„Tak a dost, sotva se tu objevíme a už je tu problém. Mám jí nakopnout hned? Nánu jednu kudrnatou. Vypadá jak ti naši sousedi bizoni a mě bude takhle titulovat.“ Spustila Maruška úplně rudá od vzteku.

„Já se z toho asi počůrám, to je pořádný dav.“ Pro změnu komentuje situaci Tereza se slzami v očích. Byla posedlá myšlenkou, že to vyjde, ale teď cítí pravý opak.

„Nejradši bych šel domů, tohle přeci nemá význam. Klárka ani Tomík nemají v téhle konkurenci šanci,“ doplňuje holky Jarda, sundává brýle a utírá si orosené čelo.

„A to ani náhodou, pěkně jim to ty naše dítka natřou,“ povídá Maruška odhodlaně, ale v jejím hlase byla ještě zcela patrná zloba z toho, co před chvílí zaslechla od té fifleny.

Mezitím jsme se všichni usadili v sále a ani nedutali. Jen jsme poslouchali všechna ta dítka, jak si nacvičují svoje vystoupení. Bylo slyšet snad všechno, od Moliéra po Máchu. Taky nějaké pohádky a písničky tu zněly. Vtom vyšla asistentka a rozdávala všem lístečky. Klárka dostala 155 a Tomík 156.

„Alespoň půjdeme za sebou,“ povídá Klárka. Bylo však v jejím hlase cítit velikou nervozitu. Byla chudák tak nervózní, až se celá klepala. Všichni jsme ji konejšili, ale nebylo to nic platné. Zato Tomík byl úplně v pohodě. Pobrukoval si a pořád někam pobíhal.    

Ze dveří s nápisem "REŽIE" vyšel nějaký chlapík. Jakmile ho spatřila Terka tak vyskočí a běží k němu a křičí,

„dobrý den pane Vejvoda. Tak koukám, že byl inzerát úspěšný, když vám sem přišlo tolik zájemců. To víte, náš časopis má hodně čtenářů.“

Bylo vidět, že se pan Vejvoda zarazil a až po delší chvíli spustil,

„á, slečna Tereza, že? Časopis Zvíře. Těší mě. No, ale být vámi tak bych si tolik nefandil. My jsme ten inzerát poslali snad do všech časopisů. A co vy tady? Máte tu sebou také nějaké ratolesti? Pojďte, zvu vás na kávu, ať se tady v tom davu nemusíme překřikovat.“

„To jste mě trochu zklamal. Já myslela, že je to zásluha našeho časopisu, tolik dětí. To víte, každý redaktor má radost, když ho lidi čtou,“ začala Terka rozhovor v kavárně.

„Já vím. Trochu mě to teď mrzí, že jsem to na vás tak vybafnul. Ale za mě můžu říci, že vás čtu. Každý číslo si kupuji, a když tam máte článek vy, tak ho čtu jako první,“ velice milým hlasem odpověděl pan Vejvoda.

„To říkáte schválně, abyste mě potěšil, ale i když vím, že to není pravda, je to od vás milé.“

 „Tak co, koho jste přivedla na konkurz. Mně nic nezatajíte. Poznal jsem to už tenkrát, když jsem si u vás ten inzerát objednával.“

„Ale to nestojí za řeč,“ spustila naoko ležérně Terka a tvářila se u toho, jako by jí o nic nešlo. Přitom uvnitř byla napnutá jak prádelní šnůra a přemýšlela jak to na něj vybalit.

„Jsem tady s dětmi mých kamarádů, Klárkou a Tomíkem. Vím o nich, že zvířata zbožňují. Někdy se mi i zdá, že jim snad i rozumí. Tak jsem si říkala, to musí být ti praví kandidáti, ale když jsem viděla tu konkurenci tady, tak jsem měla chuť se otočit. Jo a jinak mají čísla 155 a 156,“ už bez žádných obalů to vyhrkla ze sebe Terka.

  „No vidíte, jak se to dá říci všechno na rovinu bez zbytečných vytáček. Je mi to milejší, než abyste mi tady mazala med kolem pusy nějakými pohádkami. Uvidíme, co se dá s tím dělat,“ povídá s úsměvem pan Vejvoda a pak dodává,

„Ale teď mě něco napadlo. Jeden díl bude o hroších. Bude se točit v jejich pavilonu a vy jste přece odborník přes hrochy. Dobře si pamatuji ten skvělý článek z Afriky o přátelství hrocha ze zoo a tamních hrochů. Byl přímo fantastický. Četl jsem ho nejméně 10x. Co byste řekla, kdybych vám nabídl místo poradkyně při natáčení tohoto dílu? Možná by se tam i našla nějaká malá role pro vás. Jak my filmaři říkáme, takový štěk.“

„Beru, beru ten flek. Ani nevíte, jakou jste mi udělal radost. Teď už musím jít. Za chvíli už určitě půjdou na řadu ty naše dítka,“ odpoví úplně nadšená Tereza.

 Oba rychle dopijí kávu a spěchají zpět do sálu. Přichází akorát včas. Na dveřích „ZKUŠEBNA“ se rozsvítí čísla pro Klárku i Tomíka, 155 a 156. Všichni je třikrát popliveme pro štěstí a jenom koukáme, jak mizí za těmi dveřmi. A všichni si přejeme, aby se jim splnil jejich sen a mohli vstoupit na ty prkna, co znamenají svět, jak říkají všichni umělci.

 

Tak to zase až příště. Čauky všem přátelům „Hroší bandy“.

 

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000058000541.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí