OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Vypadá to, že rodina Ruth utekla před fašisty právě včas. Vždyť jenom pár měsíců poté Francii obsadilo Německo. Tak honem pojďte se začíst do pokračování. Jak asi rodinu přivítalo Rusko?

Probuzení

Cesta utekla rychle a my stáli na nádraží v Moskvě. Prozatím jsme se ubytovali v hotelu a tatínek šel navštívit cirkus. Vrátil se pozdě večer. Usmíval se na všechny strany a chrlil ze sebe jeden vtip za vtipem.

Po delší době jsme byli zase šťastní. Usínala jsem a líbala si svojí ruku. Byla jsem jí totiž strašně vděčná za to, že vybrala toto nádherné město:

„Vstávat, bando jedna špionská. Kdo vás sem poslal. Tak honem ať už jste z té postele venku.“ Byli to příslušníci ruské policie. Okamžitě nás zatkli a po pár dnech strávených ve vězení nás posadili na vlak. No, zrovna vlak to nebyl. Spíš takový špinavý vagon. Seděli jsme ještě s mnoha dalšími lidmi na zemi. Byli jsme všichni k smrti unavení. Slyšela jsem různé řeči, které byly pro mě cizí. Co mi však stále hučelo v uších, bylo jedno jediné slovo, které vyslovovali snad úplně všichni. Včetně mých rodičů. Sibiř! Sibiř!

Bylo nadmíru zřetelné, že jsme měli namířeno přesně tam. Na Sibiř. Asi po třídenním cestování se vlak zastavil. Venku byla tma. Otevřela jsem oči a nade mnou byl tatínek. Prst měl na ústech. Pochopila jsme, že musím mlčet. Naklonil se ústy k mému uchu a zašeptal:

„Mizíme Ruth. Vstávej.“

Nebyl pro něj problém otevřít zamčené dveře vagonu. To víte, bylo to jednoduché cirkusové číslo, jakých dělal spousty. A my jsme se ocitli v noci na kolejích. Pouze s tímto kufrem. Pamatuji si dobře, jak jsem četla ceduli hned vedle nás. Bylo tam napsáno, Krasnojarsk 155 km. Dali jsme se na pochod. Myslím, že ani tatínek netušil, co právě děláme natož, aby věděl, kam jdeme. Když začalo svítat, stáli jsme před velkým statkem. Tatínek se osmělil a zabouchal na vrata.

Přišla otevřít starší paní. Musel na nás být strašlivý pohled, protože jenom spráskla ruce a hned nás pozvala dál. Bylo jí nadmíru jasné, že nejsme žádní zbloudilí turisté, kteří si jen tak nalehko vyšli na procházku.

„Pojďte, tady vám nic nehrozí. Měli jste veliké štěstí, že jste utekli. Cesta na Sibiř do pracovních táborů, takzvaných Gulagů vede jenom tam, ale nikdy zpátky.“

To už jsme samozřejmě tušili, proto se také tatínek rozhodl pro toto odvážné rozhodnutí, které nám zachránilo život. V té době jsem neměla ani ponětí o tom, že tento statek se stane mým druhým domovem.

Bylo to o fous. Co říkáte? Tak pokračování zase příště.

Ahoooooooooooj!!!

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000090185550.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí