Zdá se, že konkurz nedopadl pro Klárku moc dobře. Je mi jí teď strašně líto. Všichni víme, jak moc chtěla hrát v tom filmu. Příběh Vystoupení pokračuje
Noční směna
Všichni jsme čekali na Tomíka ve vestibulu. Klárka ještě pofňukávala v objetí Marušky,
„nebreč holka. Stejně si myslím, že to byla hloupost. Nějaký film. Buď ráda, že můžeš být s námi. Naše banda je nad všechny filmy světa. A věř mi, až budou točit ten film u nás tak jim to za tebe pěkně osladím, to se mají na co těšit. Filmařská cháska.“ Chlácholí Maruška Klárku.
V tom přibíhá Tomík,
„to vám bylo bezva. Asi jsem toho rejžu zaujal, protože na konci už jenom sípal, stop, stop, nebo na nás spadne strop,“ hihňal se velmi spokojeně.
Když už jsme byli všichni na odchodu, tak ještě křičí pan Vejvoda na Terku,
„slečno Terezo, počkejte na mě,“ a když přiběhl až k nám tak jí povídá,
„dělal jsem, co jsem mohl, ale Klárku jsem do druhého kola u režiséra neprotlačil. Je mi to líto. Ale Tomík, tak ten se může těšit na druhé kolo. Režiséra doslova oslnil. Nemusel jsem se vůbec přimlouvat. Tak to je ode mě vše. Jo a ta nabídka platí. Zavolám vám do redakce,“ a odešel.
Cestou ke hrochům to moc veselé nebylo. Nikdo ani nepípnul, a když jsme přišli ke Slávkovi, tak se na něj Klárka vrhla a vše mu s brekem znovu pověděla.
Večer museli s Klárkou spát i všichni ptáci. Trvalo jim dlouho, než chuděru trochu rozveselili a než ona usnula. Strašně ji mrzelo, že nebude hrát ve filmu. Moc to chtěla a těšila se na to.
Po skončení celého konkurzu pan Vejvoda do noci sestřihával záběry pro režiséra. Přesně podle jeho pokynů, tak aby už se mohl zaměřit jenom na uchazeče do druhého kola. Najednou si vzpomněl na Terezu a na čísla, které mu řekla. Taky mu nešlo do hlavy, jak to ten Tomík mohl udělat,
„musím se na to ještě jednou podívat. Ten kluk je snad kouzelník,“ povídá si nahlas sám pro sebe.
Sáhnul do police a vytáhl CD, které začínalo číslem 154,
„to je fajn, pustím si to od začátku, alespoň to nemusím nikde štelovat,“ povídá si nahlas.
Strčí CD do počítače, ale je už tak strašně unavený, že v mžiku usíná, aniž by cokoliv z toho filmu viděl.
Ráno přichází režisér. Vidí spícího pana Vejvodu. Usměje se, přikryje ho a opatrně vytahuje počítač, tak aby ho nevzbudil. Udělá si svojí ranní kávu, sedne si spokojeně ke stolu a povídá,
„tak si pustíme, co nám tady připravil. Ještě, že ho mám. Takhle obětavé lidi a zapálené pro věc se už dneska málo vidí.“
Pouští si film a sleduje. Na jevišti vystupuje holčička s číslem 154. V tom se mu do pravého horního rohu spouští zároveň i druhá kamera. Kamera umístěná v zákulisí, hned za oponou na jeviště. Zbystří. Vypíná na počítači hlavní kameru a pouští si přes celou obrazovku záběr z té pomocné kamery. Ustrne.
Co se to děje? Co tam může rejža vidět? Zdá se, že U hrochů máme opět velké, podotýkám strašně velké napětí. Tak zas příště. Zdar.