Čaues všem vyznavačům hroší bandy,
Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Budete se všichni divit, ale jsem si jist, že se mnou budete nakonec souhlasit. Chodí i po ptácích. Tak honem zpět k jezeru nedaleko toho nádherného ruského města. Moskvy.
Neštěstí
Nad jezerem bylo úplné ticho. Ani živáčka. Nikde jsem nevidělo nikoho z našich. Oblétával jsem pomalu břeh jezera. V tom jsem je zahlídnul. Byli všichni v koruně mohutné břízy kousek od vody. Jenže když jsem přilítnul blíž, vidím, že chybí tatínek. Myslel jsem, že mě letěl hledat, tak místo pozdravu a celý šťastný, že zase všechny vidím, jsem suše prohodil:
„Nazdárek vespolek. To bylo, ale vzrůšo, co? Ještě teď jsem z toho strachy celý podělaný,“ a vrhnul jsem se štěstím na ně.
Jenže všichni byli jak opařený. Nikdo mi neodpověděl. Maminka se zalykala pláčem a ostatní měli svěšené hlavy a hleděli do země. Jenom malý bráška se na mě vrhnul a křičel:
„Tatínka zabili. Oni nám ho zastřelili. Nestačil se vyhnout jedné kulce. Je mrtvý někde na dně rybníka.“
Bylo to něco strašného. Tuto větu mám do dneška v hlavě.
„Tatínek je mrtvej? To není možný. Určitě to není pravda. Je tady někde schovanej. Tak sakra řekněte, že je to jenom žert a on vylítne přede mě jako vždycky. Po lišácku se usměje a řekne. Rodino, objevil jsem nejsenzačnější místo na zemi. Letíme, je čas změnit kurz. Čeká nás ptačí ráj.“
Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Až po chvilce ke mně přisedla maminka. Pohladila mě peroutka, tak jak to umí jenom ona, a řekla mi z velice vážným tónem v hlase:
„Hezoune, vše je teď na tobě. Tatínek by si to tak přál. Musíš nás vést. Ode dneška jsi vůdcem naší rodiny. Věříme ti a uděláme vše, jak rozhodneš.
Polilo mě horko. Nevěděl jsem, co říci. Všichni na mě koukali s vírou, že je povedu správně. Mozek mi pracoval na plné obrátky a jenom jsem si v duchu říkal:
„Hezoune, vymysli něco. Tak už sakra něco řekni. Oni ti věří. Je to tvoje rodina. Nezklam je. Čekají na to.“
Vtom jsem začal myslet na tatínka. Co by asi udělal on na mém místě. Ale nic mě nenapadalo. Trvalo to snad věčnost. Oni, moji nejbližší, měli na mě upřené oči a čekali. Tak jsem jenom zavolal.
Nedá se nic dělat. Letíme pryč. Tady nás už nečeká nic dobrého. Vylítnul jsem nad ten velký strom a bez ohlédnutí vyrazil směrem k tomu velkému městu. Moskvě. Neměl jsem sílu se otočit. Až po velmi dlouhé době jsem se odvážil ohlédnout za sebe a ucítil to. Pocit dospělého ptáka, který musí vzít zodpovědnost za celou rodinu na sebe. Dostavilo se to potom, když jsem zjistil, že skutečně všichni členové letí bez jakýchkoliv řečí za mnou a věří ve mně. Mládě, které právě dospělo.
Hezoun se stal dospělým. To je něco. A já myslel, že se to nikdy nemůže stát. Ale všechna čest. Vzít veškerou zodpovědnost na sebe. K tomu je třeba pořádný ranec odvahy. Co říkáte? Vsadil bych se, že se mnou všichni souhlasíte.
Ahoooooooooooooooooooooj, zase někdy, tady, U HROCHŮ.