OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Novináři v čekárně, Tomík na operačním sále, tak se mi zdá že U hrochů jde do tuhého, tak honem, pokračování příběhu Nemocnice je tady.

 

Na operačním sále

 

Během několika minut byla čekárna úplně plná lidmi a všemožným nářadím, které táhli všichni sebou, počínaje foťáky a konče všelijakými kamerami, mikrofony a kabely. Než nás obklopili tak se rozrazili dveře od ordinace a v nich nikdo jiný než nám známí pomocník. Tentokrát byl vyfešákovaný v saku a kravatě a v ruce držel zakrvácenou golfovou hůl. Stačili jsme si všimnout, že byla zakrvácená minimálně dvakrát tak víc než předtím. Taky jsme zaregistrovali viditelný chomáč nějakých vlasů na konci hole.

„Vidíš to co já“, povídám po straně Slávkovi, aby to nikdo neslyšel.

„Ale vidím, vidím, ten lump tu hůl nabarvil a nalepil tam nějaké štětiny, aby to udělal pro novináře víc zajímavé, ale až tohle všechno skončí, to mu nedaruji, já si ho podám, že mu bude to jeho sáčko zatraceně těsné.“ Odpověděl mi na to Slávek a já jsem to nevydržel a začal se uculovat až uchechtávat.

Bohužel to jsem neměl dělat. Jedna zvídavá novinářka si to namířila přímo ke mně a křičí,

„tak to jste byl vy, kdo mu to udělal? A vám je to k smíchu? Podělte se s námi a našimi čtenáři o vaše veselé pocity. Neudělal jste to náhodou schválně, abyste ublížil chlapci a strhl pozornost na sebe?“

Po těchto otázkách cítím, jak rudnu, a krůpěje potu mě stékají po zádech a někde dole tvoří pořádnou řeku, končící v trenýrkách, a obávám se, že bude pokračovat dál. Musela by tam být pořádná přehrada, aby to dokázala zastavit. Mé pocity byly příšerné. Chtěl jsem něco říci, ale nevěděl jsem co, a taky jsem ze sebe nebyl schopný vyloudit ani hlásek. Knedlík v mém hrdle byl strašně veliký. Když už přede mnou stáli úplně všichni tak se zezadu ozvalo,

„ale pánové, pánové on to nebyl, přistupte, vše vám povím a pořádně si prohlídněte tu hůl.“ Nebyl to nikdo jiný než námi všemi nenáviděný pomocník, ale v tuhle chvíli byl mým velikým zachráncem, i když o tom nemá ani tušení. Chybělo opravdu málo a sesypal bych se k zemi a probudil se někde vedle Tomíka.

Když novináři zjistili, že už nic neuloví tak se pomalu začali trousit pryč. Zbyli jsme v čekárně zase jenom my. Maruška otevřela okno, abychom mohli debatovat s naším ptactvem, protože byli celou tu dobu na parapetu za oknem a vše velice pečlivě sledovali. Jen Hezoun byl pryč.

„Kde máte Hezouna,“ zvědavě se ptá se Klárka.

Nikdo z nás netušil, kde může Hezoun být. Pravděpodobně to nevydržel s nervy a musel se jít prolítnout.      

Netrvalo dlouho a Hezoun byl tady,

„no kde vězíš?“ Místo pozdravu ho Leo okřiknul na celé kolo.

 „To budete čubrnět, co pro vás mám za novinky, byl jsem za oknem operačního sálu a vše viděl a slyšel, poslouchejte,“ a bez jediného přerušování jsme čekali na každé Hezounovo slovo. Všichni jsme byli vyvalený a hltali jeho vyprávění,

„Tomíka museli uspat. Jeho rána je opravdu veliká a hluboká. Ještě než ho uspali tak se s nimi normálně bavil a ještě žertoval, že prý ho museli odvést zrovna z jamky, kde se už chystal vzít vedení Terce. Po narkóze už jenom něco brblal o pramužích a praholkách.“

„To musí být ten jeho sen, on se mu asi zase vrátil,“ křičí Klárka jak zjednaná.

„No jasně,“ povídá Terka, „máš pravdu, Klárko, to je něco, on ten jeho sen byl snad pravdivý nebo co“.

„Když mu doktor pořádně prozkoumal tu ránu,“ pokračoval Hezoun své vyprávění,

„tak ji sestra Anička ještě vyčistila nějakou žlutou tekutinou, taky mu přestala po této tekutině téct krev. Potom doktor povídá,“

„podejte mi jehlu průměr 1,5 mm, to bude na toho klučinu stačit,“

„zkouší to a nic, začínal být celý nervózní a trochu se mu třásly ruce a v tom už se zvýšeným tónem v hlase povídá,“

„no tak mi tam nasaďte jehlu 3,5 mm, já za to nemůžu, že ten kluk má tak tvrdou palici jak nějaké zvíře nebo co,“

„na sále všechno lítalo sem a tam, protože ani touto jehlou mu to nešlo a já začínal tušit nějaký malér.“

„Sestro, už toho mám dost, dejte mi 4,5 mm jehlu nebo radši ne, dejte mi tam rovnou 5 ať je to sichr.“ 

„Moc se omlouvám, pane doktore, ale takhle silnou jehlu jsme ještě nikdy neobjednávali, tak ji ani nemáme na našem skladě“, povídá sestra Anička.

„Co je to tady za binec, doslova bordel tady máte, sestro, to už nejste natolik schopná objednat silnější jehly, když tady máme takového hrocha nebo co, podívejte, jak mu tady začínají na té hlavě pod těmi vlasy klíčit nějaké podivné chloupky, tohle když nezašijeme tak mu tady z hlavy bude čučet nějaké strniště nebo co. Končím operaci, zavažte mu hlavu a to vám povídám, ten kluk bude stále pod dohledem nějaké sestry, a vy jste za to zodpovědná, jinak letíte tady z té nemocnice, o to už se postarám.“ Poslední věty doslova řval a vylítnul ze sálu jak namydlený blesk.    

„Ty, Hezoune, a on řekl doslova hrocha?“ Vykřikne do tohoto napětí Lojzička.

„Jo, opravdu řekl hrocha, to víte, taky to se mnou škublo,“ ihned odpověděl Hezoun.

„No tak to se nám tady schyluje k pěknému průšvihu, to vám teda povídám,“ řekl nahlas Jožin, ale řekl jenom to, co se nám honilo hlavou všem.

 

To je ale průs… co říkáte. Takhle zle ještě u hrochů nebylo. Vypadá to, že se nám Tomík na tom sále začíná přeměňovat zpět v hrocha. Ale to už se dozvíme až zase příště.

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000056556183.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí