OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Maruška nám začala vzpomínat. Tak honem na to, pokračování příběhu Dívčí mejdan je tady.

 

Maruška vzpomíná

 

Byla jsem mladá, nezkušená, plná hravosti, ale už se ve mně začala klubat ženská. Cítila jsem pohledy ostatních hrochů, kteří byli do té doby jenom moji kamarádi, a jen jsme spolu dováděli a blbnuli na afrických pláních a jezerech.

Jmenoval se Hugo. Šla jsem jako obvykle k našemu jezírku se po ránu schladit, protože zase začínal jeden ze strašně horkých afrických dní. Seděl tam a upřeně na mě koukal. Měl nádherný sytý pohled a já ho cítila po celém těle. Třásla jsem se, ale bylo jasné, že to nebylo zimou.

Znali jsme se od malička, ale ten den to bylo úplně jiné. Vlezla jsem do vody a stále cítila ten jeho pohled. Nevěděla jsem, co mám dělat, byla jsem tak nervózní, že jsem nebyla schopná mu ani odpovědět na pozdrav. Voda mě trochu probrala, ale to píchání někde v oblasti srdce a divný pocit v břiše ne a ne přestat.

Začali se tam trousit další a další hroši. Tak jako každý den bylo za chvíli jezírko plné dovádějících hrochů. Jindy jsem taky skotačila a potápěla se, s ostatními jsme provokovali statné hrochy, kteří nás potom zato peskovali, ze srandy samozřejmě a bylo u toho spousty legrace.

Dnes to bylo jiné. Ani jsem se nehnula. Míla, můj největší kamarád mohl dělat, co chtěl, všechno bylo marné. Stála jsem v té vodě jako zkoprnělá a viděla v tom davu hrochů jenom jeho. Měl kolem sebe takový bílý mrak nebo co, takže vypadal, jako když sestupuje z nebe a míří si to přímo ke mně, anebo že je na světě jenom pro mě.

Pak to přišlo, bylo jasné, muselo to přijít. Oslovil mě.

„Maruš mám nápad“, povídá a zdálo se, že byl taky trochu nervózní.

„Nechceš se mnou odpoledne zajít k jezírku, víš tam do hor a budeme tam sami a můžeme se v klidu vykoupat,“ pokračuje.

„Prostě tě vzal na rande vidˇ?“ Skočí do řeči Marušce Klárka, protože to bylo napínavý a už to nemohla vydržet.

„Jasně rande to bylo a co ty na to, tak honem povídej, už se nemůžeme dočkat, jak to bude dál,“ zase pro změnu vykřikne Terka a když se na ní podíváme, vidíme, jak jí kanou slzy jako hrachy, prostě jí ten Marušky příběh dojmul k slzám.

Všichni se jí trochu smějeme, ale máme taky na krajíčku.

„Trochu jsem se zdráhala, to je jasný,“ pokračuje Maruška.

Ale to moje zdráhání bylo hlavně z důvodu hrdla. Měla jsem tam nějaký knedlík nebo co a nemohla jsem ze sebe dostat ani hlásek. Po chvíli povídám,

„Zajdu domů, dám si něco k snědku a můžeme vyrazit.“

Za úplného klidu jsme došli, až k jezeru kde nebylo ani živáčka. On vám ti skočil do toho jezera a začal dělat různá salta a no prostě se předváděl. Koupali jsme se spolu. V tom najednou vyjeli z hlubin asi čtyři krokodýli, on si je vám během chvilky ochočil tak, že ho tahali, vozili a nadnášeli nad vodou. Zírala jsem na to číslo jak u vytržení. Tím mě úplně dostal. Říkala jsem si pro sebe,

„to musí být partner na celý život.“

Zamilovala jsem se do něj v tom jezeře až po uši. Zpátky už jsme šli namačkaní vedle sebe, abychom se navzájem pořád dotýkali. To my hroši děláme, však už víte.

Když jsme se vrátili k ostatním, bylo na nás jasně vidět, že patříme k sobě. Měli jsme oči jenom pro sebe. V tom kolem mě prošel jeden hroch a nechtěně se o mě otřel. Nikdo to nezahlídl.

Holky mnou projel blesk. Otočila jsem se na něj a on odcházel jako by nic. Jenom já věděla, to je ON, prostě ON. Hugo mě od té chvíle vůbec nezajímal. Viděla jsem jenom toho neznámého statného hrocha. Bylo to něco nadpřirozeného co mě k němu táhlo. Žádný stud jsem necítila, musela jsem ho získat pro sebe za každou cenu.

„Byl to Slávek“. Dál už nemusím povídat nic. Od té doby jsem se od něho už nikdy nehnula na krok. Prostě láska do dnes.       

„No Maruš, ty jsi pěkný číslo,“ povídá Lojzička, která jediná během celého Marušky vyprávění ani nešpitla.

„Tak holky, já vám tedy taky musím něco povědět,“ pokračuje Lojzička.

 

Tak co? Maruška má pěkné vzpomínky. Nevím, ale zdá se mně, že i Lojzička na tomto dýchánku nechce zůstat pozadu. Nechme se překvapit.

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000076190321.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí