Je jasný, jak začne jedna „baba“ vyprávět, tak se musí přidat další, vždyť holky mají babský slet, tak honem co Lojzička přidá ze svého života k dobru,


 

Lojzička vzpomíná

 

„Jsem, strašně ráda Terko, že jsi nás pozvala na tento babský slet, je to špica si takhle poklábosit jenom my ženský,“ povídá Lojzička a pokračuje.

Nevím, jestli to už víte, ale já pocházím ze Španělska. Narodila jsem se na jednom olivovníku. Bydlela tam celá naše početná rodina. Byly to fantastický časy. To teplo po celý rok, a ne ty zimy co jsou tady. Já se vůbec divím, že to podnebí, které tady panuje a je tak odlišné jsem přežila a dokonce musím říci, že jsem si i na něj zvykla.

Na vedlejším olivovníku bydlela taky ptačí rodina. Nevím proč, ale mezi našimi rodinami panovala nevraživost. Přetrvávalo to celé věky. Několikrát jsem se ptala maminky, proč a kdy to vzniklo. Nikdy mně na to neodpověděla a jenom říkala, až budeš starší tak ti to povím. Myslím si však, že to nevěděla ani ona. Už od rána to začínalo velkými hádkami, pak jsme si taky dělali velké naschvály a nakonec to skoro vždycky skončilo rvačkou.

Jednou jsem se sama letěla podívat k místnímu potoku, létala jsem tam moc ráda. Bylo tam hodně žížal a červíků, ale také tam byl neskutečný klid. Měla jsem tam svoje místo. Vždycky jsem si tam sedla na kameni a máchala si nožky ve studené vodě a pozorovala dění kolem. Byly tam nádherné kytky a sem tam se sem přišel taky napít zajíc. Nikdy jsem s ním nemluvila, asi ani nevěděl, že tam jsem. Myslím, že se tam nechodíval jenom osvěžit, ale taky se ukrýt před tím blázincem. Pojmenovala jsem si ho tak jenom pro sebe Diego. Představa jak spolu s Diegem jen tak blbneme v lese, mě vždycky hezky rozesmála. V tom si všimnu, jak k Diegovi přilítnul pták. Okamžitě jsem ho poznala, byl to José od sousedů.

Normálně se s tím zajícem začal bavit a muselo to být něco legračního, protože se oba náramně chechtali a pak spolu odběhli pryč.

„Jak to že ho ten lump zná? Že se s ním vůbec baví? Když pochází z takové rodinky.“ Říkám si pro sebe a vůbec mě to nejde z hlavy.

Když jsem přilítla domů, byl tam jako vždy strašný křik. Zase se hádali, nevím proč, ale když je to každý den tak už vás důvod ani moc nezajímá. Sedla jsem si trochu opodál a čekala na Josého, až se vrátí. Za chvíli se objevil. Sednul si taky mimo dění a vypadal, že ho to vůbec nezajímá. Naše pohledy se setkaly a on se na mě pěkně usmál. Okamžitě jsem se otočila jinam a v duchu si říkala,

„ty jsi pěkný ptáček, jako ta vaše celá povedená rodinka“.

Jenže nastal večer a já ne a ne usnout. Stále jsem ho před sebou viděla a nemohla ho dostat z hlavy. Druhý den už brzy ráno odlítám zase k potoku a vyhlížím Diega, zda se objeví. Po chvilce přišel. Letím k němu jako zběsilá a volám,

„Diego, Diego kde je José. Přijde dneska taky.“

„Dámo, ne tak hrr. Za prvé nejsem žádný Diego, ale jmenuji se Juan a za druhé za chvíli ho tu máš. A nemysli si, že o tobě nevíme. Při všech našich hrátkách a lumpárnách se mě ptá, jak tě má oslovit, abys ho neposlala k vodě.“

Byla jsem červená až běda. Ale na druhou stranu taky strašně šťastná, že mu nejsem taky lhostejná. To je jasný, že se za chvíli objevil. Strašně jsme se skamarádili. Celé dny jsme dováděli, i s Juanem, a potom létávali sami spolu k domovu. Byly to ty nejkrásnější chvíle v mém životě. Byla jsem absolutně šťastná a zamilovaná do Josého.

Nevydržela jsem to a svěřila se mamince. Nejprve mi vynadala, ale pak nám začala fandit, i když vždycky říkávala,

„holka, kdyby se to nějak provalilo, tak já o ničem nevím, jasný.“

Měla strach z tatínka, ale já se vůbec nedivím.

Jednoho dne se večer zase s Josém vracíme domů. Nikde žádná hádka, ale klid.

„Kde si holka jedna sakramentská zakřičel tatínek. Musíme pryč. Někam se schovat. Blíží se hurikán.“

Všichni letíme pod most, bylo nás tam víc rodin, včetně našich sousedů. Žádná hádka však nenastala, ale jenom mír a obavy jeden o druhého. Vše jsem najednou pochopila. Když jde o život tak u nás ptáků se i tomu největšímu nepříteli dostane pomoci.

„Lojzičko, obejmi mě prosím, já mám strach,“ skočí Lojzičce do řeči celá ubrečená Klárka.

„Pojď ke mně a neboj, to už je tak strašně dávno, že už ani nevím, jestli to bylo přesně takhle,“ povídá chlácholivým hlasem Klárce Lojzička a pokračuje dál.

Přišel strašný vítr. Viděla jsem jenom, jak celý most začal praskat. Drželi jsme se s Josém křečovitě za drápky. A pak nic. Probudila jsem se až za několik dní strašně daleko od domova v lese a byla jsem úplně sama.

Vrátila jsem se domů, ale už tam žádný domov nebyl. Jen strašná spoušť a i město bylo úplně zbořené, všude samí pláč a slzy. Přečkala jsem tady ještě pár dní, ale nikdo se neobjevil, ani od nás ani od sousedů.

Rozhodla jsem se letět pryč, ani jsem se neotočila a jen letěla a letěla. Když už jsem byla hodně unavená, zastavila jsem u nějaké kašny někde v Rakousku. Napila jsem se a ihned usnula. Za chvilku se probudím a na náměstí proti sobě vidím čtyři opeřence jak mají před sebou klobouk a zpívají. Prostě žebrali. Říkám si,

„to je ale cháska povedená, to já být člověkem tak jim nedám ani prd.“

Jak je tak pozoruji, tak si mě všimli a letí okamžitě ke mně. Viděli, jak jsem zbídačená, a o všechno se se mnou rozdělili a zacházeli se mnou jak v bavlnce. Měla jsem od nich všechno, a tak to chodí do dnes.

„No holky víte, kdo to byl né?“

 „Jasně, jasně, Culík, Leo, Jožin a Hezoun,“ křičí celá rozdováděná Klárka.

„Přesně Klárko, přesně, je to moje druhá rodina a teď jsme ji ještě rozšířili o vás.“

„Tak a teď už na kutě,“ zavelí Maruška.

Druhý den, když se loučíme, Terka povídá,

„holky já vám moc děkuji, byly to moje nejlepší narozky.“

„Cože,“ vykřikneme najednou,

„to jsi nemohla říci, nepřinesly jsme ti žádný dárek,“

„vy jste můj dárek drndy jedny, jsem šťastná, že jste tu byly se mnou,“ odpoví Terka a všechny se náramně obejmeme.

Když odcházíme od Terky, Maruška povídá,

„holky, všimly jste si, na co Terka v televizi kulila bulvy, když jsme přišly,“

„jasně, jasně,“ odpovíme já i Lojzička najednou a pak všechny tři dodáme,

„to by byl dárek co?“


 

Mejdan skončil. Musím říci, že byl parádní a holky si ho náramně vychutnaly, ale co ten dárek, co to asi může být? Já jsem napnutý, Terka je napnutá. Tak příště.  

 

Co nového u hrochů

21. 6. 2021

Ocenění

21. 5. 2021

Přiznání

11. 1. 2021

Zážitek na věky

11. 10. 2020

Houba

14. 9. 2020

Adaptační kurz

archív

foto_hroši

11
Pixmac000077085693.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí