Ahoj,

my všichni víme, co pan Josef asi objevil. Klárka s Jardou to taky ví. Anebo je to jenom souhra náhod? Zvláštní děda, dávný příběh, pan Josef? To by bylo asi těch náhod moc najednou, nemyslíte?

Tak se usaďte a pozorně čtěte pokračování příběhu Ze života pana Mamlase.

 

Kopretiny

Již uklidnění se vracíme zpět za panem Mamlasem. Říkáme mu Josef a on je tak spokojenější. Bylo na něm vidět, že s tím jménem má přeci jenom v životě trochu problém. Klárka byla stále trochu rozladěná a bylo na ní poznat, že má velké obavy z toho co bude následovat.

„Klárko, moc se ti omlouvám a tady máš ode mě zmrzlinu a budu povídat už jenom veselé školní příhody. Mám jich tady v rukávu mraky, jukni na to.“

 Následuje vysypání rukávu a hromada jehličí uvnitř. Všichni se tomu zasmějeme a nálada je rázem o dva až tři stupně veselejší. Nedá nám to a oba s Klárkou naléháme na Josefa, ať nám to všechno dopoví a že už ho nebudeme vůbec rušit. Josef se nedal dlouho přemlouvat a začal zase vyprávět.

Již jsem to napětí nevydržel. Sehnu se a jen tak dlaní, velice jemně přejedu po těch nádherných kopretinách. V tom cítím, jak mě nádherně obepínají mou dlaň a ruku, bylo to tuze slastné a příjemné. Hladily mně tu ruku a já chtěl dál, nešlo tomu zabránit, nikdy jsem takový pocit nezažil, z očí se mě hrnuly slzy jako hrachy. Nebyly to však slzy smutku, ale štěstí, nekonečného, nádherného a opravdického štěstí.

Zcela pohlcen tímto blaženým pocitem postupuji dál do kola plného kopretin. Nejprve poklekám a poté ulehám. Tak jak mně hladily zprvu ruku tak teď mě obepínaly a přejížděly po celém těle. Byly tuze měkoučké, heboučké a fantasticky svěže voněly. Nevoněly však po kopretinách. To víte, mě znalce květeny, to náramně překvapilo. Byla to vůně svěžesti, dálek a moře. Normálně jsem tu uprostřed šumavské přírody, co přírody, přímo uprostřed lesa cítil vůni moře. Byl jsem tou vůní, ale i tou hebkostí zcela opilí. Nevnímal jsem okolí ani čas. Nechtěl jsem se vůbec pohnout, jak jsem byl šťastný.

Najednou cosi do mě drblo, přímo mě to nakoplo a já odtud vyletěl do výšky a dopadl na zem pár metrů od kruhu ještě před takovou mýtinku. Myslel jsem si nejprve, že to byl divočák, ale když jsem se otočil nazpět a opět prošel tím mlázím, tak jsem už žádné kopretiny neviděl. Dlouho do večera jsem je pak hledal. Byl jsem jako smyslů zbavený. Nechtěl jsem za žádnou cenu to místo opustit. Celý zkřehlý, unavený a totálně smutný jsem kráčel do mého penzionu. Až na pokoji jsem zjistil, že jsem v tom kruhu kopretin byl asi něco kolem 4 hodin. I když jsem cítil strašnou únavu, nemohl jsem vůbec usnout. Stále jsem si v hlavě přemítal ten neskutečný zážitek toho odpoledne. V tom si vzpomenu na foťák. Nikde ho nemůžu najít. Byl prostě pryč. Někde jsem ho musel ztratit. Nakonec si vzpomínám, cítil jsem jak mi ho něco nebo někdo sundává z ramen, když jsem ležel v těch kopretinách.

Dostal jsme strach. Do rána nebylo v mých silách zavřít oči. Když jsem přišel na snídani, byl jsem tak strašně unavený, že bych si nejradši lehnul někam do hrobu a měl klid jednou pro vždy. Po třetím kafé ke mně přichází číšník a povídá,

„pane, vy celý záříte, to není možné, jste jako úplně jiný člověk. Vy jste nám tady na té Šumavě úplně omládl. Takhle šťastného jsem vás ještě tady neviděl. Tak co se přihodilo? Nějaký skvělý zážitek? Krásný sen? Nebo nová láska? Kdybych si mohl tipnout tak to vidím zaručeně na novou lásku.“

Byl jsem nevrlý a vzteklý.

„Dělá si ze mě ten chlápek srandu? To už jsem pro blázny snad každému?“ Tážu se sám sebe.

Rychle dojídám a odcházím od stolu na pokoj. Měl jsem strašnou náladu a chtělo se mě jen spát a spát.

Ještě než jsem ulehl do postele tak se jdu podívat do zrcadla,

„zázrak, zázrak, ten číšník měl fakt pravdu,“ křičím nahlas sám na sebe v zrcadle.

Proti mně stál úplně jiný člověk, ani ne tak mladší, ale celý šťastný a zářivý. Já ti vám v tom zrcadle zářil jako bych pocházel z nějaké země sluncem zalité. Napadla mě Itálie, Španělsko, Turecko nebo Portugalsko. Nebylo to opálení, ale takový zvláštní stav mého těla.

Po této příhodě ulehám do postele jako špalek a spím až do druhého dne odpoledne. Když jsem se probudil, úplně jsem se vyděsil, měl jsem být totiž dávno už z pokoje pryč a na cestě domů. Ani mně to nevadilo a okamžitě upaluji k zrcadlu.

Byl jsem zklamán. Vypadal jsem zase úplně stejně, jako když jsem na Šumavu přijel. Zaplatil jsem a odjel.

Všude, doma, v práci, jsem byl potom stále v myšlenkách na nádherný prožitek v kopretinách. Bádal jsem v knihách, zda něco nenajdu o záhadném kruhu kopretin a jejich magické moci, alespoň nějakou malou stopu, ale bohužel nic.

Ale pak to vše začalo. Změnil se mně nějak život od té doby. Měl jsem sousedku…

 

 

Je to vážně zajímavé a napínavé, ale zase příště tady U hrochů se dozvíte víc.

 

Co nového u hrochů

21. 6. 2021

Ocenění

21. 5. 2021

Přiznání

11. 1. 2021

Zážitek na věky

11. 10. 2020

Houba

14. 9. 2020

Adaptační kurz

archív

foto_hroši

11
Pixmac000056556183.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí