Ahoj všichni, tak jak jsem vám říkal, nový příběh na sebe nedal dlouho čekat. Tak pojďme společně zase k hrochům.
Keňa
Jarda vystupuje z letadla. Ovine ho horký, velice horký vánek. V klidu a úsměvem se podívá na letištní ceduli. Je tam nápis Nairobi. To znamená hlavní město Keni. Po tak dlouhém letu nebyl ani trochu unaven a cítil se ve skvělé kondici. V letištní hale na něho čeká africký mladík, ukloní se a povídá
„siku njema bwana,“
Jarda bez váhání odpoví,
„siku njema kijana.“
Je to divné, ale normálně mu rozumí, bylo to, dobrý den pane a Jarda odpověděl, dobrý den chlapče. Je to zázrak, Jarda umí Svahilsky. Chlapec mu nabízí odvoz k jezeru Viktorino. Je to největší jezero v Keni.
Oba dva za pár hodin doráží k jezeru. Vydávají se podél řeky, která přitéká do jezera. Za necelou půlhodinku jízdy od jezera, chlapec zastavil a povídá,
„jsme tady, pane, podívejte, to je to místo, které jste hledal, dáte mi 250 dolarů a já jedu.“
Jarda zaplatil chlapci požadovanou sumu a dál již pokračoval sám. Za chvilku to spatřil. Objevil se na místě, které by se dalo nazvat rájem hrochů. Všude jenom samí hroši. Cítí napětí. První mu prasknul knoflík od košile, ten uprostřed, těsně pod hrudí. Během několika vteřin praskly úplně všechny knoflíky. Letěly někam do roští. Jarda se ohlídnul a chtěl je začít hledat, ale to už stál na čtyřech. Ruce se mu začaly měnit. Prsty se začaly spojovat v jediný útvar a strašně rychle tvrdly. Už to nebyly ruce, ale kopýtka. Najednou tu stál statný hroch, který zařval tak nahlas až se všichni na něho otočili. Okamžitě se za nimi rozběhl k řece a skočil do vlažné vody, aby trochu ochladil svojí hroší kůži jako ostatní.
Ostatní hroši ho přijali vřele. Vůbec jim nebylo divné, že je tady jeden hroch navíc. Prostě zapadl do party a hned s ostatními začal dovádět. Bylo tu však něco jiného, něco čím se na první pohled odlišoval od ostatních. Zůstaly mu na očích brýle. Všichni k němu přistupovali plni zvědavosti a prohlíželi si tu jeho parádu, kterou nikdo z nich neměl.
Po chvilce k němu přistoupil nejstatnější hroch družiny. Byl něco jako jejich náčelník a povídá,
„nebudu se tě ptát, co jsi zač, tak nějak se nám všem jevíš jako správný hroch, který nebude dělat žádné potíže a zapadne do naší smečky. Jedno však potřebuji vědět, co to máš na těch očích? Nesnesu žádné nové móresy tady, to si nemysli, to bys taky mohl dostat pěkně jednu dobře mířenou hlavičku do toho tvého ciferníku a ta tvoje oční paráda by zůstala rozdupaná na dně řeky.“
Jarda dostal strach, přece jenom se nikdy nepral ani jako člověk a teď v hroší podobě byl rád, že se může hýbat, chodit a plavat. Ještě si přece jenom nezvykl na tak statné tělo, jaké teď měl. Dostal tedy nápad,
„víš, co já ti ty brýle půjčím, na, nasaď si je a uvidíš sám,“ povídá úplně vystrašený Jarda.
Náčelník hrochů si vezme od Jardy brýle, nasadí je, koukne se na Jardu a začne blednout. Všichni hroši ustrnou. Takhle vystrašeného náčelníka ještě neviděli. Náčelník celý zpocený kleká před Jardou a prosí ho,
„prosím, prosím, neubližuj mně, jsi tak ohromný. Předávám ti plnou moc nad naším stádem a prosím za ušetření. Nech mě tady, budu ti sloužit do roztrhání těla. Budu tvůj sluha a pomocník. Jsem ochoten za tebe položit i život, když to bude třeba“.
Všichni ostatní hroši volají,
„cizinec, cizinec, není žádný našinec. Převzal vládu tento statný hroch, nejen pro tento rok, ale z nás každý, chce ho navždy.“
Jarda samozřejmě věděl, proč náčelník hrochů v Keni změnil svůj přístup k němu. Mohly za to brýle, které teď měl náčelník. Zvětšily Jardu do takových rozměrů, že náčelník dostal z Jardy ohromný strach a předal mu vedení nad všemi hrochy v oblasti. Jarda se začal náramně nadouvat. Byl spokojený, ale také se stával pěkně namyšlený a v té své nadutosti začal kázat všem přihlížejícím hrochům,
„ moji milí hroši, jmenuji se Jarda a pocházím z Evropy. Je mi jasné, že teď mi nerozumíte, protože jste v Evropě nikdy nebyli a…“
„Tatí, tatí, nekřič už a stávej. Stávej přece, je tady Lojzička a zve nás na svatbu,“ křičí Klárka na celé kolo.
Trochu procitám,
„no potěš, proč mě budíš, takový krásný sen. Já vládce všech hrochů v Africe. To je něco. Proč ro není skutečný. Já chci, aby to bylo skutečný. Co to blábolíš, holka, Lojzička se vdává? A za koho asi, nevíš?“
No a to zas až příště. Jak je možné, že Lojzička toho svého nápadníka utajila až do svatby. A co nato ostatní z ptačí pětky? Nebo že by to byl někdo z nich? A kdo tedy?
Tolik otázek tady u hrochů už opravdu nepamatuji. Jsem napnutý jak špagát. A co vy?