OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Ahoj,

Výprava začíná, pěkné čtení vám všem přejí kámoši od hrochů.

 

Kamarádství

 

Když ráno vyrážíme, je v kempu ještě klid. Vidíme jen pár capartů, jak se rozespalí škrábají ze stanu, aby se za ním mohli vyčurat, a zase hned upalují zpět. Zhruba za dvě hodinky jsme dorazili na Zlatou Studnu. Celou cestu bylo cítit velké napětí. Jenom Josef párkrát omluvně prohodil, že bychom se měli vrátit, a že nechce, aby se nám něco stalo.

Na stejném místě, kde jsme potkali toho záhadného dědu s Klárkou, se zastavujeme a vytáhneme svačiny. Nikde ani živáčka, náramný klid, jen pár ptáků dělá trochu rámus a navozuje tu správnou šumavskou atmosféru.

Po svačině nás Josef zavedl na místo, kde se mu zjevil ten záhadný kruh kopretin. Nikde nic. Chodíme tady sem tam už skoro dvě hodiny a stále nic. Slunce mezitím vystoupilo přímo nad naše hlavy a my se rozhodli dojít se někam naobědvat, protože naše baťohy už byly zcela vymetené, to znamená, že neskrývaly ani kůrku.

Poobědvali jsme na nedalekém Zadově a upalovali zpět na Zlatou Studnu. Byli jsme dost unavení tak se odebíráme si trochu odpočinout do stínu velkého smrku. V momentě všichni tři usínáme.

„Vstávej, ospalče.“

Proberu se a nade mnou stojí ten šumavský děda, který nám vyprávěl ten záhadný nikde nepublikovaný příběh Václava Lebedy a turecké dívky Devin. Ohlídnu se a nikde nevidím Klárku ani pana Mamlase. Zpanikařím a začnu kolem všude běhat a volat je.

„Jen klid chlapče, šli se jenom tady trochu projít po lesíku. Nechtěli tě budit.“ Nevím proč, ale věřil jsem mu každé slovo. Měl takový dobrosrdečný výraz, jeho hlas byl plný pohody a klidu.

„Teď, když máme trochu času, chtěl bych ti něco ukázat, pojď a následuj mě.“

Šel jsem za ním, jak pejsek následuje svého pána. Mířili jsme směrem k místu, zvaném „U Matesa“. Asi tak 200 m před, jsme odbočili do hustého mlází. Poodkryl tuto džungli a otevřela se před námi pěšina uprostřed hustého lesa.

„Jak to, že jsme si této pěšiny nevšimli, vždyť jsme tudy dneska chodili nejméně 100 krát,“ povídám si pro sebe. Jak tohoto divného dědu následuji, všímám si, jak zrychluje a odhazuje svoji hůlku. Zdálo se mi, že roste a sílí. Šaty, které měl na sobě, začaly pod jeho svaly praskat. Najednou zastaví, otočí se ke mně a já vidím před sebou zbojníka Lebedu. Štípnu se do ramene, abych se přesvědčil, že to není sen.

„Nediv se pořád, strážíme s Devin toto místo tady už celé věky, ale teď nás tady někdo otravuje, tak jsme se rozhodli, že je třeba s tím skoncovat. Podívej se tamhle vedle té malé paseky. Vidíš.“ Povídá záhadným hlasem Lebeda.

Opravdu, vidím. Je tam krásné zářící kolo plné bílých kopretin.

„Tatí, tatí, vstávej. Nekřič už tolik,“ probudí mě hlas a lomcování Klárky.

„Uf, byl to jen sen,“ povídám celý zpocený ostatním a celé to pěkně všem převyprávím.

„To je znamení, určitě je to znamení, jdeme, rychle pojďte,“ křičí na nás Josef a už ho nemá šanci nikdo zastavit.

Následujeme ho s Klárkou sotva mu stačíme. Připadám si jak v tom záhadném snu. A opravdu, přesně to husté mlází, pěšina a v dálce jasně svítí zářivě bílé kolo plné kopretin.

Blížíme se blíž a blíž. Když už stojíme nedaleko, začal se zvedat vítr. Sílil a sílil. Najednou se proměnil ve strašný vichr.

Chytil jsem Klárku kolem pasu a za druhou ruku se držím stromu. Vidíme jak vítr smetnul Josefa přímo do kruhu kopretin ve kterém okamžitě zmizel. Ruka začíná slábnout. Mám strach. Nechci do kopretin, stále mám v myšlenkách toho dědu a hrozbu věčné smůly pro návštěvníka kopretin.

Držím se jen za konečky prstů, a cítím, jak povolují, a já se pouštím. Letíme s Klárkou přímo do kopretin. V tom najednou přichází náraz. Měkký náraz. Ohmatáváme, co to jen může být. Stále mám zavřené oči, ruce cítí jemné chloupky a hebkou kůži,

„Slávku, Slávku, ty jsi nás zachránil,“ křičí Klárka nepříčetně.

zachrana

 

Otevřu oči a skutečně. Vítr ani vichr neměl šanci. Mezi kruhem kopretin a námi stojí statný hroch. Byl to Slávek. Objímáme s Klárkou a jsme strašně vděční našemu zachránci. Přišel právě včas. Jak se tady, ale objevil?          

Za ním přilétá celá ptačí letka a křičí jeden přes druhého,

„už jsme to nemohli bez vás vydržet a taky náš web přesáhl 1000 návštěv a vy nikde, chystá se obrovská oslava a na té musíme být všichni“.

Byli jsme všichni šťastní. Stojíme kolem toho nádherného kruhu kopretin a tančíme, zpíváme a objímáme jeden druhého. Naše velké kamarádství nás zase zachránilo.

V tom si ale vzpomenu na Josefa. Je v těch kopretinách už asi 4 hodiny a nic.

„Musím za ním povídám, musíme mu pomoci“, a už se chystám, že skočím do toho zvláštního kruhu za ním, když najednou ho něco vymrštilo zpět mezi nás. Vypadal šťastně, ale taky trochu smutně. Chvilku si odpočinul a začal vyprávět….

 

Tak zas jindy, ano?

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000056556183.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí