OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

V nemocnici je poprask, všichni na nohou, hroší banda, kromě Tomíka musela zmizet. Tak co bude dál? Honem ke hrochům, příběh Hádka pokračuje

 

 

Hlasování

 

Co teď, seděli jsme jak zmoklé slepice u hrochů a nevěděli co říci. O Tomíka jsme teď vůbec strach neměli. Anička byla ta, o kterou jsme se báli a kterou musíme zachránit. Už jsem to nevydržel a promluvil do toho strašného ticha,

„já bych toho doktora nejraději přetrhl, jak on s tou Aničkou jednal, mít ho tady tak mu jich nasázím na tu jeho kebuli, to by koukal.“ Říkal, no spíše křičel jsem to na ostatní plný vzteku z té bezmocnosti.

„To už jsi povídal v té nemocnici a nic z toho nevzniklo,“ mě okamžitě usadila Maruška a musím podotknout, že měla úplnou pravdu.

„Navrhuji,“ povídá klidně Klárka,

„navštívit Aničku a vše jí vysvětlit. Myslím tím úplně všechno.“

„Co myslíš tím všechno? Jako všechno o nás? Všechno o tom jak je nám spolu dobře, všechno o našich proměnách a dobrodružstvích, které spolu zažíváme?“ Vychrlí ihned ze sebe tyto otázky Leo.

„To by byl, ale náš konec. Uvědomuješ si to. A taky nevíme, zda by nám Anička uvěřila všechny ty příhody, jestli bychom jí tím ještě více neublížili,“ odvětí Slávek.

Bylo jasné, že jsme si každý ve své hlavě s touto myšlenkou pohrávali a vůbec jsme nevěděli co dělat. U hrochů bylo teď plno dýmu, jak se nám při tom myšlení kouřilo z těch našich hlav. Po dlouhé době klidu si vzal slovo Hezoun a povídá,

„tak mě napadlo, že když Anička mohla slyšet tady Lea z té igelitové tašky, jak křičí na doktora, a on mu vůbec nerozuměl. Když mohla vidět Tomíka v jeho hroší podobě a pak zase nikdo ne, tak by to mohlo být znamení, že by se mohla stát jednou z nás. Proč ne? Třeba má takové schopnosti jako my všichni. A mně se líbí, je to strašně hodná holka a myslím, že by k nám do party zapadla. Já osobně bych jí přibral mezi nás moc rád.“

Všichni jsme na tuto variantu mysleli, to je jasný. Všichni jsme měli Aničku rádi, ale ještě nikdy jsme nestáli před otázkou takto rozšířit naši skvělou partu. Vždycky to bylo takové bezprostřední a samozřejmé, ale teď.

„Dáme hlasovat, nic jiného nám stejně nezbývá,“ prohodila Maruška a všichni jsme s tímto jejím návrhem souhlasili.

„Tak, kdo je pro, abychom řekli Aničce úplně vše o nás, a když bude chtít tak jí mezi nás přijmout?“ Jako odněkud zdáli se ozvala tato otázka z úst Slávka. Každému z nás stále znělo v uších jeho poslední slovo, „PŘIJMOUT“. Bylo to něco magického, protože toto slovo stále létalo kolem nás a vypadalo to, že prostupuje našimi hlavami sem tam.

Po dlouhém váhání a absolutním tichu, které se rozhostilo u hrochů, začaly se zvedat první prsty na znamení souhlasu. Po chvíli bylo rozhodnuto. Všech deset rukou bylo nahoře. V tichosti jsme se domluvili na návštěvě Aničky a s tím, že jí při tom nabídneme naše ne zrovna obvyklé kamarádství.

 

 

 

To to vzalo spád, co říkáte. Aničku zachránit, to je jasný, ale přibrat jí do party? Banda rozhodla pro a to všema deseti hlasy. Tomík nehlasoval, protože nemohl, ale každému z nás je jasný, jak by to asi dopadlo. A co vy jste pro, přijmout Aničku mezi hroší bandu? Dejte vědět a za chvíli už uvidíme, jak se příběh bude vyvíjet dále.

 

      

 

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000056556183.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí