OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Čauky U hrochů,

Honem Hezoun má něco na svém ptačím srdíčku a chce nám to říci. Tak bez zbytečných průtahů jdeme na to.

 

Hezoun vypráví

 

„Taky bych rád navštívil svoji rodnou zemi. Představ si Terko, nikdy bych se nenadál, že se mi bude stýskat. Jsem tady mezi vámi nesmírně šťastný, ale teď to na mě nějak dolehlo.“

Tereza měla pochopení. Ví, co to znamená stesk po domově. Taky to zažila mnohokrát. Věděla, že musí něco udělat. Povzbudit ho. Nalít mu zpět dobrou náladu. Vzala si Hezouna stranou od ostatních, kteří stále slavili s Lojzičkou.

„Hezoune a odkud ty vlastně pocházíš? Myslela jsem, že jsi taky odněkud z jihu jako Lojzička. Přeci jenom to tvoje krásné zabarvení není vůbec typické pro naši oblast.“

„Nikdo to neví. Jenom ptačí letka. Ale divím se, že jsi to nepoznala. Vždyť je na první pohled patrné, že mi tady není vůbec zima na rozdíl od Lojzičky. Pocházím z Ruska.“

„Vážně?" Vyvalila na něj Terka oči.

„Ty jsi opravdu z Ruska? A jak ses pro boha ocitnul tady? Taková dálka. Rusko. To není možný. To mi podrž.“ Stále nevěřícně kroutí hlavou. Samozřejmě má nyní spousty otázek. Hezoun to na ní okamžitě poznal, na nic nečekal a začal se Terce svěřovat.

„Narodil jsem se na malé vesnici nedaleko Moskvy. Tatínek byl velký cestovatel. Nikde nevydržel moc dlouho, ale na rodinu nenechal dopustit. Většinou už jsme na něm poznali, že zmizí. Býval netrpělivý, podrážděný a věčně si na něco stěžoval. Tak třeba například jsme žili na jednom statku. V celé vesnici největším. Všude plno zrní, kam se člověk podíval. Stačilo jenom zobnout. Nikam jsme nemuseli za jídlem létat. Nikdy jsme tam nezažili hlad. Prostě jako v ráji. Jenže tatínek jednoho dne, dobře si pamatuju, bylo to v zimě, zase začal mrmlat:

„Nezdá se vám to obilí kyselé? Vždyť se to nedá žrát. Jak je možný, že si vůbec ten člověk dovolí tohle dávat dobytku. A jak to tady začíná pěkně smrdět. V tomhle chlívu jsem skončil. Tady se nedá žít. To radši pojdu někde v mrazu a vánici a budu mít pokoj jednou pro vždy.“

Tak a bylo to. Všichni už jsme věděli, že je zle. Přitom to tam bylo moc prima. A jaké krásné jaro a léto tam bylo. Ta panenská příroda. No prostě maximální pohoda, co ti budu, Terko povídat.“

V tomto momentě se Hezoun na chvíli odmlčel a zasnil. Bylo na něm vidět s jakou láskou a nadšením vzpomíná na krásné chvíle s rodinou. Terka si i všimla, že jeho ponurá nálada byla ta tam. Byl to zase ten frajer Hezoun, jak ho všichni znají. Lišácký úsměv, perutě načepejřené a jiskérky z očí mu jen lítaly. Po chvilce se dal do pokračování.

„K večeru, když jsme se všichni vždycky sešli, abychom si vyprávěli zajímavé historky a co jsme ten den zažili, tatínek nepřilítnul. Všem bylo hned jasné. Odletěl. Po každém jeho zmizení jsme všichni trnuli hrůzou, zda nás neopustil navždy, ale nikdy to neudělal. Většinou byl pryč tak tři až pět dní. Pak přilétnul a byl plný elánu. Jakoby se tam někde na cestách napil živé vody, nebo co. Začal vyprávět o přenáramně krásném místě, které musíme vidět a co nás tam čeká za štěstí. Někdy se s maminkou pohádal. Občas se mu i snažila vzdorovat, že nikam nepůjde a ať si letí sám, ale pokaždé ho následovala a my samozřejmě také. Jednoho dne, kdy zase našel to nejskvělejší místo, jsme se, jak obvykle spakovali. Bylo rozhodnuto. Letíme s naším tatínkem. Když na všechny zavelel:

„Hurá vstříc novým dobrodružstvím,“ ozvalo se mu za zády:

„Já neletím. Leťte beze mě. Zůstávám.“ Byla to ….

 

Já nevím jak vy, ale já jsem z Hezounova vyprávění napnutý jak špagát. Daleké kraje. Nádherná ruská příroda a krajina. Ruský venkov. Řekněte, existuje vůbec někdo, kdo by to nechtěl vidět? Jsem z toho vedle jak ta jedle. Už se nemůžu dočkat, jak bude Hezounovo vyprávění pokračovat.

Buďte napnutí se mnou, již brzy,

Servííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííís!   Zase někdy U hrochů.

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000075844963.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí