OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Ahoj,

tak bez dlouhých řečí pokračujeme v příběhu Kopretiny

 

Helena

 

„Měl jsem sousedku,“ pokračuje ve vyprávění Josef a přitom mu zvlhnou oči a je vidět, že vzpomínky jsou bolestivé.

Jak již jsem řekl, měl jsem sousedku. Helenu. Bydlela vedle mě zhruba 15 let. Každý den jsme se potkávali na chodbě a trochu si vyprávěli. Musím říci, že spíše ona vyprávěla, než já. Vždycky jsem si připravoval, co všechno jí povím. Jak krásně si s ní popovídám, jak jí řeknu, že jí to moc sluší. No prostě celé ty roky jsem byl do ní zakoukaný.

Ona asi taky ke mně něco cítila, kolikrát se mně zdálo, že něco naznačuje, ale vždycky v tomto momentu se mně stáhlo hrdlo, znervózněl jsem a nebyl jsem schopný ze sebe vydat ani hlásek. Prostě takový troubovitý jelito.

Jenže světe, div se. Přišel velký zlom. Já se najednou začal chovat sebevědoměji. S Helenou jsem začal hovořit zcela bez zábran. Bylo to strašně příjemné. Těšil jsem se na každé setkání. No jasně, že více než polovina těchto potkání, jinak se tomu ještě nedalo říkat, byla mnou narafičená. 

Tento nevídaný zlom se dostavil ihned po této události tady na Šumavě. Nedovedu si to vysvětlit jinak, než že mně ty kopretiny nalily pořádný doušek odvahy. Prožíval jsem tuze bezvadné období. Každý den povídání s Helenou, mojí touhou a dalo by se říci i nenaplněnou láskou. Patnáct let nic a teď najednou se osud ke mně otočil svojí přívětivější stranou.

A pak to přišlo. Jako obvykle jsem Helenu potkal na chodbě domu. Vidím, jak nese těžkou tašku s nákupem. Okamžitě k ní přiskočím a jako správný gentleman se vrhám k tašce a nesu jí až ke dveřím. Cestou jsme se několikrát zastavili a vedli družný rozhovor. Najednou jsme přišli k jejím dveřím. Nevím, kde se ve mně vzala ta strašná odvaha, uchopím jí za ruku a povídám,

„ Helenko, nechtěla bys zajít dnes za mnou na kávu a přitom bychom se mohli podívat na ten nový český film. Moji studenti mně ho dnes věnovali jako dar za přednášku, která jak doufám je opravdově nadchla.“

Nastalo ticho, zdálo se mně, že to trvá věky, cítil jsem, jak mně stéká čůrek potu po zádech a mizí někde hluboko pod trenkami, myslím, že i těmi trenkami pokračoval dál až k ponožkám. V tom se ozve.

„Ráda Jozífku, moc ráda za tebou přijdu. Ještě něco mám, tak bych mohla kolem sedmé, stačí to?“ Odpověděla, takovým srdečným hlasem a já se zaradoval, srdíčko skákalo, jako divé jednu chvíli se mně zdálo, že tluče napravo. Byl jsem nadšený a šťastný.     

Přišla přesně. Byla nádherná a okouzlující. Nemohl jsem z ní oči spustit. Ten večer jsem byl poprvé fantasticky uvolněný a zábava nebrala konce. Z filmu ani jeden z nás nic neví, byli jsme tu oba jen a jen pro sebe.

Když už nastal čas konce návštěvy, tak přede dveřmi jsem ztratil všechen svůj stud a naopak získal neskutečnou odvahu, uchopil jsem Helenu za obě ruce a velice něžně a jí poprvé v životě políbil. Když odešla, sesunul jsem se na zem a prožíval něco neuvěřitelného, hlava mě třeštila, tělem mě polilo horko, teplota mého těla musela mít snad 40 stupňů, možná i víc. Po velké době se konečně zvednu a jdu se trochu opláchnout a vtom vidím v zrcadle přesně tu samou tvář, co jsem viděl na pokoji na Šumavě. Opět tvář zářící absolutním štěstím.

Před usnutím jsem myslel jenom na ni, byla v mém podvědomí tak usazená, že ať jsem se podíval kamkoliv tak jsem viděl jenom její obraz, tvář, postavu a cítil její dlaně. Litoval jsem každé minuty těch patnácti promeškaných let, které mohly být naším společným životem, a slíbil si, že už nemůžeme promeškat ani vteřinu.

Druhý den byla sobota. Jeli jsme na náš první společný výlet a samozřejmě kam jinam než do lesů za Plzeň na houby. Jeli jsme tam vlakem a poté courali ruku v ruce lesem a já se cítil jak král, když jsem mohl Heleně vyprávět všechny ty skvělé historky o všech těch houbách, které jsem se za ty léta posbíral. Naslouchala velmi pozorně a během chvíle náš košík byl plný rozmanitých hub. Slíbili jsme si na druhý den společné houbové hody. Nějaké houby jsem si nechal já a nějaké slíbila připravit Helena. V tomto rozpoložení jsme se taky rozešli, samozřejmě na rozloučenou nechyběl velice sladký polibek.

Druhý den byla neděle a já musel na chvilku na katedru, měla jsem tam schůzku s jedním studentem. Když jsem se vrátil, pustil jsem se hned do houbových zázraků. Někdy kolem druhé hodiny stojím před dveřmi Helenina bytu s hrncem plným houbových mňamek a lahví velice lahodného červeného vína.

Přišla mě otevřít paní Jana, sestra Heleny. Byla celá ubrečená a povídá,

„pane Josef, Helenku nám odvezli do nemocnice a prý je to hrozně vážné, povídali něco o jejím slabém srdíčku, jsem zoufalá, večer prý budeme vědět víc. Musíme držet palce a věřit.“

Mně se v tu chvíli zbortil svět. Když jsem odcházel z Helenina bytu, stačil jsem si ještě všimnout talíře hub, z kterého bylo tak polovic ujedeno. Věřil jsem ve své vědomosti, ale červík pochybnosti přeci jenom začal ve mně hlodat.

„Co když to je z těch hub?“ Povídám si pro sebe.

Poté jsem na chvilku usnul. Probudil mě až cinkot dveřního zvonku. Velice rozespalí jdu otevřít a ve dveřích stála Jana.

„Jozífku, Helenka nám umřela.“

 

Co říci, velký smutek se rozhostil na Šumavě, příběh Josefa se nám všem vryl pod kůži. Uvidíme co bude dál.

 

Co nového u hrochů

14. 9. 2020

Adaptační kurz

23. 12. 2019

Dohoda

4. 12. 2018

Fotbalový zápas

1. 12. 2017

Rozuzlení

archív

foto_hroši

11
Pixmac000090185550.jpg

U hrochů

kniha o přátelství hrochů, ptáků a lidí